Ta jízda se stala už před několika lety, ale dodnes si ji živě pamatuji. Nastoupil jsem na Smetance do nízkopodlažního autobusu 135 a usadil se na sedadle hned vedle řidiče. Bylo kolem osmé ráno a v Praze zuřila dopravní špička. Autobus se pomalu rozjel, trefil se do zelené a projel první křižovatkou.
Před přechodem zlehka přibrzdil a nechal projít maminku s kočárkem. Tím, že zpomalil u přechodu, se plynule zařadil do pomalé fronty aut na dalších světlech a projel... zase na zelenou. To je divné, uvědomil jsem si a podíval se na řidiče. Byl to pán kolem padesátky, s klidným výrazem ve tváři se pohodlně opíral ve své sedačce.
Na další křižovatce se někdo autem drze rval z vedlejší ulice, tak ho prostě pustil, opět bez zastavení. Abych to zkrátil – na cestě přes náměstí Míru až do Vršovic náš autobus stál pouze na zastávkách.
Všechny semafory a dopravní nástrahy klidně projel – ne moc rychle, ne moc pomalu. Možná to byla náhoda, ale já jsem viděl, jak s přehledem řeší několik vyhrocených situací. Tam, kde by se jiný vztekal, bušil do volantu nebo troubil, on jen rozvážně zpomalil, nebo přidal, podle toho, co bylo potřeba.
A také jsem si všiml, že každá projevená zdvořilost se mu okamžitě vracela zpět. Bez odporu proplouval provozem a zanechával za sebou jen dobrý pocit. Když jsem na Míčánkách vystupoval, věděl jsem, že jsem potkal mistra. Za tu krátkou jízdu jsem se od něj naučil hodně o práci, vycházení s lidmi i o životě. Hned večer jsem to vyprávěl jako příklad správného cvičení svým studentům aikida. A dnes se o ten příběh dělím s vámi.