Nedávno jsme jeli s kapelou do Olomouce. Je to sympatické město, hráváme tam rádi a poměrně často. I lidé jsou tam milí a přátelští. Tedy, jsou milí, když neuděláte jednu věc: Nesmíte nikdy říct „ten Olomouc“! A to se nám občas stane. Úsměvy rázem ztuhnou. Sice už z předchozích návštěv víme, že je to ta Olomouc, ale zvyk je železná košile, která málo koroduje.
Abych si na problém posvítil trochu více, vyhledal jsem si Olomouc v internetových i knižních pravidlech pravopisu. Takto, pěkně novinářsky, jsem tedy ze dvou nezávislých zdrojů zjistil, že místní mají pravdu. Co jsem také čekal, že? Nicméně stejně tak jsem zjistil, že používání mužského rodu je občas tolerováno. Je to záležitost některých místních nářečí. Předpokládám tedy, že v nářečí Prahy 6, je Olomouc zásadně ten. Nevím jak v ostatních oblastech. Čím dál od ní/něj, tím mužštější? A neexistuje v nějakých přechodových oblastech i varianta středního rodu? To Olomouc?
Zjistil jsem ještě něco: Nebylo to tak vždy! Ještě kolem roku 1830, byl Olomouc (stejně jako Kroměříž) opravdu rodu mužského! Zženštěl až později. Zřejmě chybným, ale rozšířeným používáním, které pa bylo uspisovněno. Jedná se tedy o transgenderové slovo? Náš jazyk má takových slov-hermafroditů více. Například slovo „smeč“ může být podle pravidel pravopisu jak mužského, tak ženského rodu. Když jsem byl školou povinný, dost mě tyto výjimky a nepravidelnosti rozčilovaly. Teď mě taková občasná nejednoznačnost spíše těší. Jazyk je jako rostlina, která si roste, jak se jí chce. Můžeme jí šlechtit, ale nemůžeme jí zakonzervovat. Ztratila by život. A pak by se nám po výjimkách stýskalo. Ale stejně jim to příště v Olomouci o tom roce 1830 řeknu. To je přeci nahrávka na smeč!