Válečné masky nasazeny. Dva bojovníci odhodlaně stojí proti sobě. Nesmiřitelní a neúprosní. Připraveni druhého srazit na kolena. Buď, anebo. Vítězství je jediná možnost. Sleduji to se zatajeným dechem.
Starověké gladiátorské souboje hadr. Sedím u svých dobrých přátel a nestačím se divit. Stojí proti sobě a měří se ostrými pohledy. Hádka je v plném proudu. Přestává mi to být příjemné, a tak se ozývám. Vyslovím jedno slovo a vše se mění. „Láska.“ Oba ustrnou.
Když mám jejich pozornost, smečuji otázkou: Milujete se? Oba se na mě nechápavě otočí. V absolutním tichu opakuji otázku. Ani jeden nechce odpovědět. Ještě jsou hrdí... i za cenu zničení všeho, co je jim milé. Žena svůj meč pustí jako první. Ano. Pořád ho miluju. Slzy se derou z krásných a nevinných očí. Muž stojí omráčen hloubkou jejího sdělení. Oči mu sklovatí. Hlavně nebreč. Buď chlap... vidím mu do hlavy. Bitva skončila.
Atmosféra se láme. Dělají krok k sobě. On k ní natahuje ruku. Ona padá na jeho hruď. Pláčou. Požehnané slzy, říkám si. Pomalu se zvedám a odcházím. Věřím, že to zvládnou. Zavírám dveře od domu a přemýšlím, čeho jsem byl právě svědkem. Znám to. Zažil jsem to.
Vím, jak snadné je zapomenout na lásku. Na všechno to krásné, co k sobě cítíme. Jak je snadné nechat se unášet bojem a konfliktem. Jak snadné je lpět na své pravdě a neustoupit. A přesto lze odhodit meče a toho druhého raději obejmout. Bez záměru zvítězit a touhy, aby uznal mou pravdu. Bez obviňování a skryté manipulace. Vystoupit ze hry – já, nebo on. Pouze vyjádřit svoje pocity. Stačí v tom druhém zahlédnout osobu, kterou milujeme. Se kterou jsme zažili tolik krásných chvil a se kterou je zase zažívat chceme. Zkuste se příště uprostřed hádky na partnera z celého srdce usmát a upřímně mu říct: Miluju tě. Uvidíte sami. Stane se zázrak.