Hned na recepci hlavní budovy České televize, kde se nachází jedno z nejlepších dabingových studií v Česku, potkáváme usměvavého filmového hrdinu Thora, Spider-mana nebo, chcete-li, Froda Pytlíka z Pána prstenů – Jana Maxiána. I jeho prosté „Ahoj, jak se máte, pánové?“ nám dává v jeho sametovém hlasovém provedení znát, že se v této budově žádná nižší dabingová liga rozhodně nehraje. Tedy až dodnes.
Jdeme na Dabing street
Spolu s několika studenty DAMU jsme si do České televize přišli vyzkoušet, jaké to je strávit odpoledne v kůži opravdových dabérů nebo přinejmenším – jejich napodobitelů. „Tak pojďte, kluci, potřebuju nějaký zuřivý fotbalisty a jejich fanynky,“ vítá nás v potemnělé místnosti s obrazovkou, velkými hodinami, mikrofony a sluchátky, které mají jen jednu klapku, dabérská legenda, režisér Zdeněk Štěpán.
Než se stačíme rozkoukat, stojíme spolu se studenty u pultíku s texty a se sluchátky na hlavách jsme připraveni do akce. Na obrazovce před námi ale nepoběží Simpsonovi, jejichž dabingová režie je bezesporu Štěpánovým nejznámějším počinem. Dnes se vrhneme na dobovku z devatenáctého století.
„Právě připravujeme desátou řadu seriálu Případy detektiva Murdocha, kde je spousta venkovních scén se studenty, tedy s mnoha mluvícími postavami v pozadí. Vaším úkolem teď bude si tlumeně o něčem povídat, aby vznikl zvukový podklad scény. Ale pozor, je konec devatenáctého století, takže žádné řeči třeba o mobilech. Docela nedávno se začal teprve hrát fotbal.
No tak můžeme,“ vyzývá nás Štěpán k akci, zatímco mistr zvuku ve vedlejší místnosti spouští scénu na obrazovce před námi.
Bla, bla, bla...
A tak si jeden přes druhého povídáme o všem, co by tak doboví studenti mohli řešit cestou ze školy: kam společně zajdeme, co jsme dostali za známky, od dvou slečen je dokonce slyšet hovor o blížících se zásnubách s přítelem. Uvěřitelnost dialogů, stejně jako jasně daný scénář, teď není nějak zvlášť důležitá. Až tahle epizoda detektivního seriálu poběží, naše babičky hlasy svých vnoučat v pozadí nejspíš stejně nepoznají. „Vašku, ty se nepředkláněj.
Když se předkloníš, je to moc nahlas. Začínáme na nula čtyřicet čtyři!“ velí Štěpán, zatímco se spolu se dvěma kumpány z DAMU vciťujeme do fotbalistů, kteří hrají v pozadí na hřišti kopanou.
„Pojď doprava! Přihraj mi to sem, sakra! Ne, on ho shodil! Vstávej, bábovko!“ překřikujeme se naoko, abychom se ve fiktivním zápalu hry ve studiu začali překřikovat doopravdy.
Už mě obsadíte?
Ačkoliv je zkoušení vedlejších miniroliček zábavné a pro každý seriál či film jistě důležité i při skutečné dabingové produkci, většina H z nás už se nemůže dočkat, až uvidí nebo si přímo vyzkouší opravdové řemeslo, dabing hlavních rolí. Papír s textem před sebe, hercův původní hlas do sluchátka a jde se předabovávat.
Tady se vzápětí u našich sparing partnerů z DAMU projevuje herecký talent, pro který je na uměleckou školu přijali. „Jakmile se scéna rozjede, podívej se do textu, přečti si část věty a pak se musíš hned koukat na obrazovku, abys věděla, kdy začít mluvit. Jakmile začneš postavu předabovávat, koukni se zase do papíru, abys věděla, co máš říkat dál. Pak se podívej do papíru znovu, abys skončila zároveň s herečkou,“ radí jedné ze studentek režisér, pod jehož vedením se v minulosti vypracovaly stovky českých dabérů a dabérek.
Když je dílo hotovo a máme držitele ceny Františka Filipovského jen pro sebe, bavíme se o tom, jak se dabovalo dřív. Dnes chodí do studia dabéři po jednom, ale nebylo to tak vždy. „Herci měli namlouvání filmů a seriálů ve více lidech rádi, protože mluvili spolu a snáze se jim dávaly důrazy tam, kde měly být. Hned po revoluci se ale z ekonomických důvodů od této metody upustilo. Televize ještě pět šest let potom podobným způsobem pracovaly, ale pak se na to vykašlaly i ony. Proč zvát herce najednou, když může přijít jen jeden a namluvit všechny své repliky třeba za jediné odpoledne,“ popisuje Štěpán.
Replika za pětku
Před třemi lety se ale ve světě dabingu udála malá revoluce. Dabingovým hercům začala vadit rychlost, s jakou je nutné dabingy připravovat, a především nízké ohodnocení, na základě kterého byli často placeni. Nikoli za množství odvedené práce, ale za dobu, za kterou ji vykonali. Lepší podmínky se však hercům plošně prosadit nepodařilo, což mělo za následek také to, že některá esa v oboru již nedostávala tolik nabídek. Tato situace českému dabingu, zejména tomu televiznímu, značně uškodila. K hlavním rolím se totiž mnohdy dostali herci vedlejších rolí, kterým chyběl potřebný um či zkušenost.
„Český dabing to ale nakonec ustál, protože lidé chtějí odvádět dobrou práci a studia taky nechtějí odvádět šlendrián,“ vysvětlil nám po návštěvě studia svůj postoj k celé aféře dabér Martin Písařík. Podle Štěpána je to dnes tak, že mají herci v závislosti na dohodě se studiem od deseti do dvaceti korun za repliku. „Peníze vládnou světu. Vezměte si, že někdo v praxi přijde a oddabuje za tři hodiny to, co někdo jiný za šest, ale dostane poloviční peníze. To přece nedává smysl,“ doplňuje Štěpán, podle kterého je jen v Praze přes čtyřicet dabingových studií.
Dvorní dabéři
Proč je Česká republika státem s jedním z nejlepších dabingů? Podle Štěpána je to hlavně naší malou velikostí. Zatímco například ve Švédsku se již daleko lépe zažilo duální vysílání a na věrnost dabingových hlasů předloze se tolik nehledí, u nás si na titulky v televizi teprve zvykáme a vyžadujeme klasické dvorní dabéry. Díky nim totiž přesně víme, jak bude znít náš oblíbený herec v příštím filmu.
„Pavel Rimský je Stallone, Adamovská Maryl Streep a Krampol zase Belmondo. Dnes už to ale není jistota, pokud si studio dupne. Pokud se na dabing zrovna pospíchá, někdy jdou i dvorní dabéři stranou,“ vypráví Štěpán. Kdo jiný než Zdeněk Štěpán, který od počátku stojí za dabingovou režií Simpsonových, může lépe pochopit konzervativitu českého diváka týkající se hlasu jeho oblíbených postav.
Jednou tak se smutkem vzpomíná na nedávnou výměnu zesnulé Heleny Štáchové v roli Lízy Simpsonové za talentovanou Ivanu Korolovou, poté zase zvesela na změnu obsazení hlasu Homera Simpsona, donedávna neodmyslitelně spjatého s Vlastimilem Bedrnou, za Vlastimila Zavřela.
„Namluvili jsme s několika kandidáty veselou a smutnou scénu, kde Homer vystupuje. Ty jsme pak pouštěli obecenstvu, které mělo hlasovat, který z hlasů je pro něj ten nejlepší. Svůj hlas tehdy Homerovi propůjčil třeba Zdeněk Izer, Richard Genzer, Vlastík a další herci.
Poté, co dostal Vlastík ještě s jedním kandidátem stejný počet hlasů, rozhodl jsem svým rozhodujícím hlasem pro něj. Když jsme pak měli první den točit a on přišel s plechovkou piva v ruce, v kraťasech a se slovy Snad ti to nezkazím, Zdendo, věděl jsem, že jsme vybrali správně,“ vzpomíná Štěpán.
Štěpán Selma Perníček
Personu, jakou je Zdeněk Štěpán, by na první pohled možná někdo mohl snadno podcenit. Drobný šedovlasý pán s knírkem v sobě však schovává nejen téměř padesátileté zkušenosti v oboru (na svém kontě má celou řadu filmů a seriálů, za všechny jmenujme Brutální Nikitu, Městečko Twink Peaks, Hvězdnou bránu a filmy Letopisy Narnie, Shrek, Příšerky, s.r.o, Auta či Já, padouch), ale také smysl pro humor.
Nejenom, že nám tak pro pobavení následně předvádí, jak dabuje chraplavou tetu Selmu ze Simpsonů, ale také postavy, u kterých bychom Zdeňkův hlas určitě nehledali. „Viděli jste Shreka? Tak já dabuju Perníčka,“ odhaluje se nám Štěpán a obratem imituje typický Perníčkův hlas. Tím to ale pro nás nekončí.
„Animák Zootropolis jste viděli? Tak já tam dabuju tu myš, původně s hlasem Marlona Branda, která tam velí těm mafiánům. Vzniklo to vlastně jako vtip. Ze srandy jsem se natočil a oni mě pro tu roli v Americe vybrali,“ směje se Štěpán, zatímco nám postavu s gustem předvádí. „No jo, ale pak mi volal syn, kterému se loni narodila dcera, takže sjížděli všechny animáky, a povídá: Tati, já jsem se díval teď na Zootropolis, což byl nejúspěšnější film loňského roku. Že ty mluvíš toho myšáka?“ směje se Štěpán, který namlouvá i Mimoně.
Než se jejich hlasy digitálně upraví, musí si dát pozor na slova. Některá totiž mohou znít nevhodně pro děti.