Ležím v posteli a ve tmě sotva rozeznávám obrysy dceřiny tváře. Zrovna usíná a začíná klidně oddechovat. Všechno je v pořádku. Vím, že si tuhle chvíli budu pamatovat navždycky. Bude si ona už pamatovat tohle léto? Třeba jak jsme jí nafoukli bazének, napustili ho vodou a za pět minut utíkali do chalupy, protože začala šílená bouřka? Jak jsme u babičky trhali angrešt vyhřátý od sluníčka? Jak tam chodila krmit kozy k sousedům a každý den jim vymýšlela nová jména? Jak byly na kolonádě ty minerální prameny horké a kyselé? Nebo jak jsme na trhu koupili ty nejsladší třešně a pak jsme ji učili, jak z nich v puse vyndat pecku.
Jak jsme spolu na balkoně slavnostně sklidily deset rajčátek. Jak se přestala bát živé sochy na náměstí, když ji vzal táta do náruče. Jak skákala do louží, které byly na rozbité asfaltové cestě obzvláště hluboké. Doufám, že si naopak nebude pamatovat, jak jsem jí asi tak stopadesátkrát řekla, že teď musím pracovat, ať chvíli počká, a ani jsem u toho nezvedla hlavu od počítače. Nebo jak si ze šátku udělala plášť jako Elsa z Ledového království a jak pak byla zklamaná, když jí starší holčička od sousedů zpražila, že tohle teda rozhodně opravdový „elsový“ plášť není. Jak byla nešťastná, když jí uletěl balonek, který si vyprosila v restauraci.
Chtěla bych jí zařídit šťastné dětství, ale zároveň ji nemůžu chránit před zkušenostmi se světem, který se nechová vždycky láskyplně. Stejně jako jsem nemohla celý svět pokrýt polštáři, když se učila stát a potom chodit a každou chvíli padala. Snad to nakonec zvládne i bez všudypřítomné mateřské záchrany. A snad to zvládnu já...