Pocházíte z Chicaga, města plného parků, opravdu jste byl poprvé na houbách až v Česku?
Ano, ještě před devíti lety jsem znal houby jenom z regálů chicagských obchodů az žampionové pizzy. Poprvé jsem vyrazil na houby v Karlových Varech a první houba, kterou jsem spatřil naživo, byla muchomůrka červená. Wow, tohle fakt existuje, říkal jsem si. Takže to není jen z Alenky v říši divů.
Američané vůbec nehoubaří, nebo se to liší stát od státu?
Houbaří se téměř všude, ale zdaleka ne tolik jako vČeské republice. Houbařením jsou známy především státy Washington, Severní Kalifornie a Oregon. Je zajímavé, že houbaření je v USA doménou lidí s asijskými kořeny. Lidé z Laosu, Kambodže aVietnamu houbaří rádi azhub často vaří. Sbírají hřiby, stročky trubkovité, lišky, smrže a spoustu dalších hub, které ani neznám.
Roste podle vás ve Státech obliba houbaření?
Určitě ano. Zaznamenal jsem spoustu nových knih ohoubaření. Mezi mladšími lidmi je trendem návrat ke kořenům, k potravinové soběstačnosti, DIY kultuře abioproduktům. A houbaření je přesně o tom – sám si vlese najdete lahůdku, která je dokonale lokální, dokonale bio a ještě k tomu zadarmo! Houby se prodávají i na farmářských trzích a spousta lidí se nebojí experimentovat a vařit z nich. Není to tak dávno, kdy „houba“ se rovnalo „žampion“ a nikdo se o další druhy nezajímal. To se ale velmi rychle mění.
Přestěhoval jste se do Česka, překvapilo vás, jak je tu houbaření populární? Auta zaparkovaná u lesa, lidé s košíky v autobusech...
Tušil jsem, že něco jako houbaření existuje, ale že může být i „celonárodním sportem“, to mne opravdu překvapilo. Celá rodina mojí manželky jsou vášniví houbaři a začátkem léta si co týden telefonují: „Už u vás rostou?“ Jak z jedné oblasti přijde hlášení, že ano, všichni okamžitě druhý den vyrážejí obhlédnout svoje místečka.
Houbám jste pak sám propadl. Pozoroval jste na sobě, že máte jako Američan jiný styl než Češi?
Zdá se, že ano. Já totiž sbírám všechny houby, které se mi líbí, a pak doma s pomocí internetu dohledávám, jestli jsou, nebo nejsou k jídlu. Ztoho, co přinesu, sám tak desetinu vyřadím, většinu mi zakáže jíst manželka a ten zbytek pak na sobě testuju.
Prý jste si střihnul i výplach žaludku...
To jsem zrovna neměl ženu po ruce, aby mi provedla zdvojenou kontrolu. V parku v Praze na Břevnově jsem našel skvělé žampiony. Když se mi udělalo špatně, byla střešovická nemocnice naštěstí jen kousek. Vypláchli mi žaludek a poslali mne na toxikologii. Ten pan vědec ze mne byl úplně nadšený, asi to byla otrava trochu kuriózní, a skvěle jsme poklábosili o houbách.
Takže teď jste opatrnější?
Snažím se. K houbám mám daleko větší respekt.
Bydlíte na východ od Prahy. Rostou u vás?
Žijeme pod Železnými horami na Kolínsku a na houby to není tak skvělé jako u tchyně v Karlových Varech, protože je tady velké sucho. Poslední roky to byla opravdu katastrofa, ale letos jsme už našli pár bedel a sameťáků. Bydlíme na vesnici a přímo před našimi vraty je pařez akátu, na kterém každý rok roste obrovský trs sírovce. Anglicky se mu říká chicken of the woods – kuře zlesa. Jsem vegetarián, a tak zněj vždycky navařím celou řadu „kuřecích“ specialit.
Přijal jste za svou klasickou českou hierarchizaci: nejvíc je hřib-pravák, ostatní houby jsou nižší kasta?
Hřiby jsou fajn, ale já miluju všechny houby. Když se dobře uvaří, jsou skvělé. Třeba lišky na smetaně, nákyp ze stročků, řízky z bedel nebo vatovce, to je dobrota. Rád i experimentuji a vyrábím třeba různé omáčky, polévky, chutney z hub, kořenící prášky a podobně.
Baví vás spíš hledat, nebo sbírat?
Jednoznačně sbírat. I když v poslední době bylo naše houbaření spíš o pěkné procházce lesem a pár chudinkách na dně košíku. Snad to letos bude lepší!