Omylem jsem vstoupil do dveří v jakési úzké kamenné uličce. Nejdříve to vypadalo, že jsem vlezl někomu do kuchyně spojené s jídelnou, ale pak se ukázalo, že jde o veřejnou restauraci. Dívka za malým výdejním pultem byla zosobněním přitažlivých disharmonií. Křehká, černooká, půvabná s drsným chraplavým hlasem, jako by zpívala celou noc blues a vykouřila tři krabičky cigaret. Navíc byla podobná jedné slavné české herečce, jejíž jméno si ovšem nepamatuji.
Vařila výborně, a když si náhodou nevěděla rady, přijel k ní ze stropu malinký plechový výtah, kam se vešly maximálně dva talíře a malé kafe. Její manžel byl Marokánec, pomáhal mu kluk z Dominikánské republiky a tchyně Katalánka, která měla za manžela Itala a nikdy neopustila svou vesnici. Na původ té kudrnaté krasavice za pultem jsem se už raději neodvážil zeptat. Jídlo bylo skvělé, netradiční, kvalitní, mělo v sobě jakousi – jak se dnes moderně říká – fusion, ale to, vzhledem ke kosmopolitnímu personálu, nebylo překvapující.
Místo popelníků měli malé bílé lastury, jídelní lístek recitovala obsluha z hlavy a domácí víno v sobě mělo zákal, žádné přidané cukry a minimum síry. Asi bioautentické. Takhle asi chutnala vína před sto lety. Co se účtu týká, dalo se tu, mezi kameny a kaktusy, malými čtyřmi stoly a osobní rodinnou atmosférou platit „cash“, ale na požádání i kartou. Ale kdo by tu podporoval 2 % bankovních poplatků a hlavně papírování a daňové přiznání, že? Takovéhle prostředí vidíte jednou za život a pak už jen ve filmu. Je třeba jej podporovat – jinak nám tyhle skanzeny přirozené krásy vymaže civilizace z povrchu země!