S Františkou máme v poslední době novou zábavu. No, je to hlavně moje zábava, ale na chvilku se mi pro ni podařilo nadchnout i dceru. Jde o abecedu. Respektive o razítka abecedy.
V poslední době začínají do všech oblastí života pronikat jedničky a nuly, tedy počítačové provedení čehokoli. Nemám s tím problém, ostatně přináší to spoustu výhod. Ale někdy si od toho člověk rád odpočine. Zaměřil jsem se na jednu oblast: popisky. Kdysi mě nadchla možnost si jakékoli fotoalbum, krabici, zvonek popsat v počítači. Vybrat si font, barvu, velikost písma, pak to jen vytisknout a nalepit. Vypadalo to téměř profesionálně a bylo to celkem jednoduché. Navíc to v případě poškození šlo kdykoli vytisknout znovu. Vypadalo to hezky, ale trochu nelidsky. Zmizel lidský otisk.
Uvažoval jsem, jak ho tam vrátit. Ruční popisování ale vzhledem k mému krasopisu velmi vzdálenému rukopisu nepřipadalo v úvahu. Tak jsem se rozhodl razit jinou cestu: razítka! Sice ne ta s Hurvínkem, která jsem měl v dětství, ale již výše zmíněná abecední. Líbí se mi, že žádná dvě písmenka nevypadají úplně stejně (ani ta samá). Jednou zatlačíte víc, jindy míň, razítko si namočíte do barvy více, nebo méně. Písmenka „létají“, jsou různě vysoko, nakřivo, jejich rozteče jsou nepravidelné.
Na druhou stranu jsou ale pořád krásně čitelná a mají svou nezaměnitelnou patinu. Chlubil jsem se Františce svou novou sadou „tiskátek“, a že je rovnou můžeme vyzkoušet. Tak jsme hned začali vyrábět a hlavně vystřihovat a nalepovat různé důležité popisky. Tátův stůl, Mámin stůl, Lednice, Ložnice, Obývák, Dveře ven atd. Pravda, v našem padesátimetrovém bytě bychom těžko zabloudili, i kdybychom chtěli, ale i tak je dobré, že teď máme naprostou jistotu, že když budeme chtít jít ven, nevlezeme omylem třeba do ledničky. Pokud jsme to tedy špatně nenalepili.