Je vám 22 let, vydáváte čtvrtou desku. Jak těžké je prorazit v showbyznysu? Je nutné znát lidi z branže a mít sociální sítě?
V úplně každé práci je podle mě důležité znát lidi z branže. A taky být ve správnou dobu na správném místě. Co se týká sociálních sítí, snažím se to nepřehánět. Mám stránku na Facebooku i na Instagramu a aktivně sdílím to, na čem momentálně dělám. Dokonce si někdy nechám poradit od lidí, kteří mě sledují. Samozřejmě že v rámci toho, co dělám, používám virální svět, zároveň ale nepřestávám žít svůj život v tom skutečném – mnohem hezčím světě.
Vedle cédéčka vydáváte i vinyl a kazety. Máte mezi mladými fanoušky vůbec někoho, kdo si kupuje vinyly a má gramofon?
Ano, rozhodl jsem se k tomu, protože sám miluju staré analogové formáty. Sám jsem velkým sběratelem LP desek, a když si doma pustím hudbu, vždycky je to z gramofonu. Miluju ten pocit, když si člověk může hudbu doslova chytit do ruky.
Hudba je dneska moc dokonalá, takže jí podle mě sluší ten praskot a šumění. Drtivá většina lidí v mém věku si dnes nemá na čem pustit ani CD, natož desku. Přesto cítím, že ti, kteří o to stojí, by měli dostat tu možnost, i kdyby jich v celém Československu bylo třeba jenom sedm.
Desku jste nahrával na cestách, dokonce když jste v Německu hrál na ulici. Jak vás tam lidi brali?
Pouličnímu hraní se věnuji hodně. Je to taková moje duševní hygiena. Na ulici musí muzikant začínat každý den od nuly. To mě fascinuje a myslím, že i trochu drží nohama na zemi. To, jak mě lidi berou, závisí na jednotlivých zemích. Tak třeba ve Švýcarsku je busking zakázaný, takže tam lidé kultury na ulici mají hodně málo a opravdu si jí váží.
V Itálii se vždycky spontánně baví už od prvních tónů a v Anglii je zase na ulici pomalu víc muzikantů než kolemjdoucích, takže aby tam lidi hudbu zaregistrovali, musí k ní člověk přidat i hromadu pozitivní energie. V Dánsku bývá zima a v Německu se lidi často stydí za to, že by měli projevit veřejně své emoce.
V Rakousku nám občas hází ovoce do pouzdra od kytar a ve Francii to zatím vždycky bylo naprosto úžasné. Kromě toho jsme hráli ještě v Holandsku, Belgii, Lichtenštejnsku, Maďarsku a Polsku. Možná o tom jednou napíšu knihu, protože mám husí kůži i teď, když o tom jenom mluvím.
Za buskingem jezdíte svou dodávkou. Kde se ve vás vzala láska k nomádství?
O nomádství jsem hodně četl. Musím se přiznat, že nejvíc mě bavily právě české knihy s touhle tematikou. V tom Čechy obdivuju. Ten smysl pro dobrodružství a nebojácnost, jen tak sbalit batoh a vyrazit do neznáma. Skoro každou píseň z alba Mapy jsem nazpíval na jiném místě a často i v jiné zemi. Vždyť co kromě spontánnosti, počítače a nějakého toho mikrofonu už na to dneska člověk potřebuje? Žene mě energie, kterou mi hudba dává, a pocit, že ji musím předávat dál.