Když mi bylo přibližně osmnáct, začal jsem vést tréninky aikida pro děti. Ve třídě se mi objevilo patnáct malých a divokých studentů od šesti do deseti let a já se ptal sám sebe, co je cílem mých tréninků. Je to dokonalé zvládnutí techniky? Nebo zatvrzení těla a mysli, aby děti dokázaly bojovat s tímto zdánlivě nebezpečným světem? Nebo slepá disciplína a opakování příkazů učitele pod zástěrkou „východní filozofie“?
Jistě, to všechno by děti zvládly. Při pořádné dávce drilu, křiku, disciplíny a dětského pláče by se naučily techniky i předpisy přesněji než dospělí. Přesně tak, jak se v cirkusu naučí cvičené opičky pár levných triků. A tak jsem si dal za cíl, aby z dětí rostli svobodní a tvořiví lidé, s přirozeným respektem k druhým a s radostí ze života. Avšak na každém tréninku jsem viděl, že všechno tohle děti už věděly. Byly živé, spontánní a pravdivé – mnohem více než v té době já. Nejdříve mě napadlo, že moje tréninky nepotřebují. Když jsem se ale podíval kolem sebe, zjistil jsem, že ve škole, v mnoha kroužcích a často i doma se z dětí ty cvičené opičky snaží vychovat. A tak jsem se rozhodl, že moje tréninky budou prostor, kde děti můžou ještě chvilku zůstat dětmi. Prostor, kde si můžou hrát, hýbat se, zápasit i jemně dotýkat. Prostor, kde se můžou projevit takové, jaké jsou, a kde jsou pravidla a disciplína vytvořeny pro bezpečnost, spolupráci a fér jednání. Máme my dospělí v sobě takový bezpečný prostor, kde ještě umíme a můžeme být dětmi? A dokážeme ho vytvářet pro naše děti?