Umře strom, narodí se stěžeň. Vychází kniha Rudolfa Krautschneidera

„21. srpna 2004, 9.00 hodin dopoledne. Victoria vplula po pětileté plavbě kolem světa do přístavu Svinoústí v Polsku.“ Těmito slovy začíná nová kniha Co přinesly vlny a odvál vítr dobrodruha, který je známý jako mořeplavec Ruda. „Byla vybydlená asi jako Magalhaesova Victoria před pěti sty lety,“ vypráví na stránkách, na nichž jsou písmena v netradiční modré barvě.

Očima čtenáře Sotva otočím první list, uvidím na následující straně nalepenou dřevěnou placičku. Tak to je ono! Přejíždím po ní palcem, cítím mořské vlny, je to jako pohlazení. Nesedím chvíli v Praze, ale na palubě pod plachtami. V mých představách ožívají lodě všech mořských dobrodruhů světa. Pod kouskem dřívka je napsáno: „Prkna na Victorii byla ze staletých stromů. Zde je malý kousek dřeva, který jako součást Victorie obeplul svět. Věřím, že se rádi dotknete struktury jeho let.“ Kousek Victorie je v každém výtisku nové knihy Co přinesly vlny a odvál vítr.  Kniha je vázaná, těžká, plná fotek a čtivého příběhu: je rok 1986, kdy zahynul jeden stoletý strom, ale zároveň se narodil hlavní stěžeň. Při čtení předchozí knihy Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka se ze mě stával malý kluk dychtící po dobrodružství. A je to tady zase.

Rudolf Krautschneider v létě oslavil 74 let, věk v jeho případě znamená životní elán a zkušenosti. Čtivě vypráví o stavbě a části plavby plachetnice Victoria, repliky slavné historické lodě, která jako první v 16. století obeplula zeměkouli. Popisuje také výpravy do polárních moří.

„S Victorií jsem proplul Evropou, západní Afrikou a Karibským mořem až na Floridu. Plavba bez motoru, jenom na pohon větru, byla pro mě jachtařskou symfonií,“ vypráví muž, který se narodil ve Vídni a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V šestnácti letech poprvé uviděl moře, které se mu stalo osudným.

Plavit se na cizích lodích jej však nebavilo. Lodě začal stavět sám a svérázně se zapsal do historie námořního jachtingu. „Mořeplavbu nechápu jako jachting ve smyslu sportovního odvětví, ale jako životní styl. Věk nerozhoduje, protože po moři plují nemluvňata i starci nad hrobem. Moře je totiž nejbezpečnější a nejzdravější částí světa,“ svěřuje se ve svém příběhu.

S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. O tři roky později s novou jachtou Polka na Špicberky a v létech 1981–1983 na Falklandy. Další lodí byla Polárka, na které absolvoval spolu se dvěma kamarády plavbu kolem Antarktidy. Zatím poslední a jeho největší lodí je Victorie. Po návratu do Čech postavil v Mělníku ve stodole u kamaráda šestimetrovou plachetnici vikinského typu s plachtou a vesly, kterou udělal pro děti s dětských domovů pro prázdninové plavby.

Už dávno se totiž zapojil do budování dětských domovů rodinného typu. „Chybí jim táta, který by je nechal zatloukat hřebíky,“ vysvětluje. Děti o prázdninách bere na plavby a jejich úsměv považuje za svůj největší životní úspěch. Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách. 

„My lidé jsme zákeřní: koupíme si třeba lednici nebo auto, nakoupíme horu věcí, ale pak nemáme na svoje sny. Dnes normální člověk je ten, který v rámci svých potřeb zapomene na své sny,“ vypráví mořeplavec Ruda, který v životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí. Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech. 

Vzdělání ukončil v sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. V knize zaujmou i pouhé popisky u fotek: „Vše je relativní, na negativu jsem já černý a oni bílí,“ nebo: „Žádný kotevní řetěz není dost dlouhý,“ případně: „Vždy lituji ulovenou rybu, lítost mě přejde, až když je na talíři.“