Hráč videoher je excelentním studentem vysokých škol. Učitelé ho milují, protože jim vždy pomůže rozchodit prezentaci v PowerPointu nebo uvést pod kontrolu osvětlení v učebně. Spolužáci ho zbožňují, protože vstupuje do posluchárny vždy s notebookem v ruce a zvládne zapisovat přednášku všemi deseti.
V mezerách, když zrovna nedělá technickou podporu docentům, vybíjí další patro podzemí v onlinovce, během čehož plynule přepíná na sociální sítě, kde plánuje srazy v hospodě (s wifinou). I když mu rozvrh koliduje s jeho hlavním úvazkem v herní gildě, snížením účasti na kurzech nedávajících zkušenostní body dosahuje vyrovnaného herně-akademického výkonu. Hráč totiž vždy rychle zjistí, jak se to na vejšce má. Pro úspěšné splnění zápočtu stačí vědět, který učitel má jaký level, titul a rating nebezpečnosti. Hráč videoher s předstihem chápe, kdo je boss každého ročníku, na kolik pokusů se progresuje a jaké odměny z něj dostaneš, když ho dáš během prvního termínu.
Během zkoušky hráč videoher předvádí svou znalost vzorců chování učitele. Proč by ne, takového docenta po hodinách výslechů studentů začíná řídit takřka umělá inteligence. Hráč proto z výpovědí padlých spolužáků získává kompletní znalost jeho speciálních útoků: nejčastěji historky bez pointy, dotaz na povinnou literaturu, trapné ticho. Hráč důvěrně zná časovač agresivity zkoušejícího v před-obědové fázi. Hráč si také někdy studium záměrně prodlouží, čistě jen kvůli požitku ze zvýšené obtížnosti a znovuhratelnosti. A pak, že škola je nuda?