Poprvé jsem ho potkal v Luftshow, což byl takový diskusní pořad, který se odehrával na střeše divadla Hybernia a kam přicházeli hosté a vyprávěli o sobě, o práci, o mládí, o čemkoliv.
Záměrně píši diskusní pořad, a ne talk show, protože jsem to moderoval já – starý ukoktanec, šumlič a zadrhávač – a tak bych osobně tak světové slovo raději nepoužíval. Byl to díl, kam přišel s Ondřejem Hejmou, a byl to zážitek. Petr Šabach.
Nikdy předtím jsem ho nepotkal, třebaže byl kamarád mého otce. Věděl jsem, že se podle jeho knih natočilo mnoho filmů a že je skvělým vypravěčem. A osobní kontakt předčil veškerá očekávání. Oba s Ondřejem krásně vyprávěli, bylo to velmi osvěžující, milé, veselé a přitom i poučné a inspirativní.
A protože jsme si s Petrem padli do oka, dali jsme si sraz v hospodě u Palachova náměstí a všechno to tam pokračovalo. Ještě pár dalších chlapíků tam sedělo a Petr kraloval. Byl vtipný, moudrý, laskavý. Zkrátka se tam udál přesně takový ten důvod, proč se vám vůbec nechce odcházet. Přál bych každému, aby s ním poseděl a poznal, jak vzletně a poeticky také může probíhat návštěva hostince. Několikrát jsme si následně slibovali, že spolu půjdeme na fotbal, koupíme si pivo, buřty a budeme si povídat o životě, o lidech a tak vůbec. Já ho chtěl vzít na Spartu, ale on by raději k němu do Suchdola, kde to znal. Říkal, že je tam skvělá mozaika lidí, každý je něčím výrazný... krásné to pozorovat. Moc rád bych to s ním zažil, bohužel časové vytížení nás obou nám to nikdy nedovolilo uskutečnit.
Jsem rád, Petře, že jsem měl možnost tě osobně poznat, a slibuji, že se do Suchdola vypravím sám, koupím si pivo, buřta a budu na tebe vzpomínat.