Jsou to maličkosti. Díky nim poznáte, že jste se mentálně přepnuli na mód rodiče. A nejde to jen tak přehodit zpátky. Třeba když mám tendenci zamávat na řidiče přijíždějící tramvaje, aby věděl, že se chystám nastoupit, i když s sebou nemám kočárek. Když se nám podaří nechat dceru na víkend u babičky, stejně o ní pořád mluvíme a prohlížíme si v mobilu její fotky. Dřív jsme si v restauraci sedali daleko od rodin s dětmi, abychom měli klid. Teď vybíráme podniky podle toho, jestli mají dětský koutek. Abychom měli klid.
Oblečení si kupuju podle toho: 1. Jestli v něm bude možné pohodlně kojit. 2. Jestli půjde dobře vyprat, až mi ho zapatlají špinavé dětské ručičky. 3. Jestli si v něm budu moct dřepnout do písku.
Módní trendy jsou mezi kritérii až kdesi na chvostu. (Pro sebe si toho tak nějak celkově kupuju mnohem míň.) Taky se mnohem víc zajímám o sociální politiku, školství, zdravotnictví a přestala jsem úplně věřit na „neviditelnou ruku trhu“. Objednávám si v restauraci jídla, která nepálí, dobře se nabírají a chutnají mojí dceři, i když jdeme na večeři jenom s manželem.
Někdy si sama pro sebe zpívám titulní písničku ze seriálu Hello Kitty. (Schválně si to pusťte, nablblejší písničku neznám. Tohle si nikdo nad pět let dobrovolně nezpívá.) Připadá mi přijatelné nechat se vyvézt na kopec k řeckému chrámu NA OSLU. A pak projdu půl města, abych pro dceru našla plavky s Annou a Elsou. To, že vím, kdo to je, a dokonce umím celé pasáže z filmu Ledové království nazpaměť, už tak nějak beru jako samozřejmost. Diagnóza rodič je chronická. A už brzy se můj „stav“ stane ještě závažnější. Nemůžu se dočkat.