Na poporodním oddělení se ocitám v pozici, jakou jsem jako rodič zatím nezažila. Jsem tu za mazáka. Nejen mezi sestrami, které se spíš tak jako pro pořádek ptají, jestli mi mají vůbec ukazovat, jak miminko koupat nebo jak ošetřovat pupík, když přece už to jedno dítě mám a všechno to znám. Ale hlavně mezi matkami.
Jakmile vyšlo najevo, že tohle už je pro mě druhé kolo, proměnila jsem se v očích prvomatek na našem pokoji v kapacitu formátu vysokoškolské pedagožky v oboru mateřství a péče o novorozence. Jedna se mě s hrůzou v očích ptala, jestli dítě takhle drží správně, druhá chtěla poradit ohledně odříhnutí. Ptaly se mě: Prosím vás, proč pláče? Jak ho mám utišit? Už ho mám přebalit? Mám ho probudit? Jak mu mám jako nandat tu čepičku? Co s ním mám dělat?
A já, mazák největší, matka druhého dítěte, jsem na vše znala odpověď. Ony totiž zatím nevěděly, že jsou těmi nejlepšími matkami pro své děti a že ty děti to na rozdíl od nich moc dobře vědí. Ještě nevěděly, že na vše samy přijdou, a samozřejmě to zvládnou. Dala jsem jim aspoň tři užitečné rady: 1. Když nevíš, tak koj. 2. Když to nepomůže, tak zkus odkrknout. 3. Když ani to nepomůže, platí rada číslo jedna.
S bohorovným klidem jsem těm vyjukaným prvorodičkám odpovídala, snažila se je podpořit a přenést trochu toho klidu a vyrovnanosti i na ně. Těch pár dnů v porodnici jsem si užívala vzácné okamžiky pohody, kdy mám na starosti pouze druhé dítě, ale už jsem vybavená zkušenostmi, vědomostmi, ale hlavně mateřským sebevědomím od toho prvního. A to bylo naposled, kdy jsem si připadala, jako že to rodičovství „umím“. Jak doma zvládnu mimino a k tomu jedno hodně extrovertní a upovídané batole, totiž fakt nemám páru. Dvě děti! Prosím vás, co s nimi mám dělat?!