V horku se dá tento způsob trávení času provozovat docela dobře i ve třicetistupňových teplotách, ale mým nejoblíbenějším počasím je déšť. Chápu, jestli si teď ťukáte na čelo a začínáte se ohlížet po deštníku. Člověk je jaksi od přírody spíše tvorem suchomilným. Jenže tento skoro axiom pro mne přestává platit s prvními kapkami deště a chutí vyrazit na pár kilometrů do lesa.
Asi budu mít v genové výbavě nějaký dáreček od prapředků, kteří se potulovali před stovkami let kdesi kolem bílých doverských útesů. Takže moje tělesná schránka nemá ani ten nejmenší problém vyrazit v chladném podzimním dešti na změklé cesty a cestičky. Šlapu do kaluží, dýchám čerstvý vzduch a hlavně, nemusím se nikomu vyhýbat, protože všichni sedí někde u kamen s lipovým thé ve velkém šálku.
Panuje-li pěkné klima, jsou lesy i parky plné procházejících se i různě sportujících spoluobčanů a někdy to bývá vpravdě hustý provoz. Ale v případě velmi zvýšené vlhkosti vzduchu se můžu cítit jako trosečník na pustém ostrově.
A není to špatný pocit. Jo, našinec promokne, to zase jo, i když má na sobě nějaký ten „nepromok“. Když se pohybujete rychlostí středně dobře trénovaného hlemýždě, holt strávíte na trati dost času. Ale stojí to za to. Tím spíše, když vás po sprše čeká doušek něčeho dobrého na regeneraci organismu. Třeba taková Ballantineʼs se osvědčila. Takže ano, teplo, to je moje. Ale na déšť vážně nedám dopustit.
Jaromír Bosák
|