V novém filmu poněkolikáté hrajete roli starostlivé a pečovatelské matky, která má problémy s manželem. Tak tomu bylo třeba v Ženách v pokušení. Vzpomněla jste si na roli Heleny?
Napadlo mě to, trošku jsme si z toho dělali legraci. Na druhou stranu Ženy v pokušení jsme točili skoro před deseti lety, takže pro mě mezitím uběhlo hodně času, kdy jsem natočila a hrála spoustu jiných věcí, takže proč se k tomu nevrátit. Navíc úplně stejná ta role není.
Jako Miluška ve snímku také hodně cvičíte a jíte velmi zdravě. Je z té postavy něco i ve vás?
Ne. Kdybyste viděli, jak posiluji na žebřinách, tak by všichni odpadli smíchy, protože absolutně nemám břišní svaly. Když jsem scénář četla původně, tak moje postava byla napsaná jako překladatelka. Když mi režisér Milan Cieslar dával jednu z posledních verzí scénáře, tak mi oznámil, že je to cvičitelka zumby. Tak jsem si řekla, že je to docela posun, ale hlavně, že to neumím. Pak jsem šla na jeden trénink zumby a byla jsem úplně vyřízená. Když ve filmu já měla předcvičovat holkám z kroužku, které ale byly profesionálky, tak jsem si říkala, že to bude strašně poznat. Nakonec jsme to vyřešili tak, že ony choreografii uměly a já tam jen občas vstoupila.
Váš muž ve filmu zažívá krach a exekuci? Vydržela byste ve skutečnosti s takovým mužem?
Když si jednou řeknete v dobrém i ve zlém, tak jsou lidé, kteří dokážou přivírat oči před lecčím. Mám takové kamarády. Až v momentě, kdy se odnášely věci, tak teprve tomu druhému došlo, co se stalo. Hrajeme jako lidé mezi sebou různé hry. Někdo prozře rychleji, někdo až po velkém úderu.
Když by vám dal někdo čtyři miliony korun, jak také zazní ve filmu, co byste s nimi udělala?
Zaplatila bych hypotéku. Něco bych nechala dětem, chovala bych se prostě prakticky. Ale jednu radost bych si nechala. Strašně toužím jet Transsibiřskou magistrálu, na to bych si peníze schovala.
Natáčeli jste ve vile, kde dlouhá léta žil Milouš Jakeš? Jak na vás to prostředí působilo?
Se Sašou Rašilovem jsme tam hledali duchy. Ta vila je nádherná. Říkali jsme si, tady ležel v ložnici, pak jsme na balkóně viděli výhled na Prahu a hotel International s hvězdou na vrcholu věže. Člověk z toho měl zvláštní pocity.
Část snímku jste natáčeli také v Egyptě, jak jste si užila teplo a pláže?
Bylo to strašně rychlé. Přijeli jsme, pak jsme jeden den točili, další den probíhalo focení na plakát, kde byl chvíli čas na koupání, a pak už jsme se zase vraceli. Bylo to hlavně pracovní, ale vyhřáli jsme se. Bylo to na konci října a tam bylo ještě třicet stupňů. Navíc Rudé moře je velmi teplé.
Z filmových natáčení můžete nastínit něco dalšího? Letos by se měl vysílat třeba film Rašín...
Ano, tam hrajeme s Miroslavem Donutilem dvojici Kramář, Kramářová. Vyskytuji se tam ale trochu méně. Teď točíme třetí sérii Labyrintu pro Českou televizi. Nedávno měl premiéru film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, kde jsem se také objevila. S mladou režisérkou Beátou Parkanovou jsem natočila film Chvilky, který je už sestříhaný. A loni v zimě jsme dělali s Olmo Omerzem film, jehož název se různě měnil. Je to taková road movie, ale ještě nevím, kdy bude premiéra.
V Divadle Palace vás můžou lidé vidět v představení Perfect Days. Hrajete ještě na jiné scéně?
Perfect Days mělo premiéru teprve loni na jaře, takže to nehrajeme ani rok. Na další divadelní projekty teď nemám moc času. Užila jsme si v létě Hamleta na Hradě, to bylo intenzivní. Zase letos v létě ho budeme hrát.
Váš partner Jan Dolanský je také herec. Musela jste odmítnout roli s ohledem na rodinu?
Mnohokrát, Honzík měl také hrát v Zoufalých ženách, ale to se nedalo dát dohromady, protože já ještě hrála na Hradě. Takže on pak točil film Dvě nevěsty a jedna svatba s Tomášem Svobodou, který bude mít premiéru na konci dubna. Často tedy spolu sedíme u diáře a řešíme, jak to dáme dohromady. Je to i produkční práce a složitá logistika.
V jednom rozhovoru jsem četl, že jste chtěla být učitelkou v mateřské školce. Byla by to varianta vaší profese, kdybyste nebyla herečkou?Myslím si, že kdyby mě nevzali na herectví, tak bych šla spíš na Filozofickou fakultu na archeologii. To byla moje vášeň a doteď mám historii ráda.
Vaše děti prošly či procházejí waldorfskou školou. Jak vás napadlo je poslat na tuto školu?
Hledala jsem jiný způsob vzdělávání pro své děti. Když šla nejstarší dcera Sofie do školy, což je už patnáct let, tak u nás vznikala spousta alternativ obecného školství. Já si prošla všechny systémy a ten Waldorf je mi nejbližší. Pro mě je nejvíc múzický, svobodný a tento pohled na svět je pro mě objevný. Jsem ráda, že tam děti mám. Samozřejmě jsme zažili různé propady, hysterie, nenávisti či odchody učitelů. Ale když vidím, jak jsou děti vnitřně bohaté, o to mi jde nejvíc. Informační vzdělání se dá různě dohledat, ale to, jací jsou lidé, je pro mě nejdůležitější.
Jak těžký je pak pro ně přechod na běžnou střední školu? Vy už znáte všechny fáze vývoje...
Samozřejmě je to pro ně šok v tom, jak s nimi ty profesoři komunikují. Waldorfská škola jim vytvoří určité jistoty a práva na to být jiný. Učitelé hledají kouzla a zázraky v dětech individuálně a do ničeho je necpou. Každé dítě tam může pocítit svou výjimečnost. Ale systém obecného školství tohle neumožňuje. Tam je cílem nahnat do dětí určité penzum znalostí. A upřímně řečeno nevím, proč mají být nejdůležitější předměty čeština a matematika. Potřebujeme i jiné talenty. Když pak obézní holčičce se samými jedničkami dají jedničku z tělocviku jen proto, aby jí nekazili vysvědčení, tak tomu nerozumím. Kluk, který je výborný v tělocviku, stejnou toleranci v češtině a matematice nemá. Určitě ale moje děti nemají menší znalosti. Navíc to zážitkové učení je skvělé. Když probíráte svatého Václava, jedete do Budče a spíte v kapli, takže si ten příběh opravdu prožijete. Při zeměpise jdete do okolí a tvoříte si mapu. To jsou věci, které se do vás vpisují.