„Jedlé je to, co je dobré k jídlu a blahodárné při trávení. Například jako je červ dobrý pro ropuchu, ropucha pro hada, had pro prase, prase pro člověka a nakonec člověk pro červa.“ Tenhle chytlavý bonmot patří americkému novináři Ambrose Bierceovi.
Už nevím, při jaké příležitosti jej vyslovil, ale rozhodně platí stále! Pokaždé, když si vzpomenu na toho červa, napadne mě – čím se to vlastně celý život cpeme my? Máme to v hlavě aspoň trochu srovnané a víme, co jíme? Jsme tak zodpovědní jako zvířata a necháváme se unášet pouze zákony přírody? Myslím, že moc ne.
Civilizace, skleníkové zemědělství, genetické modifikace, farmovaná fauna i flóra, umělé líhně a hlavně globální dostupnost prakticky všeho nám podstrkují v zimě maliny a borůvky, zvěřinu v jakémkoli ročním období a ústřicožrouti už vůbec nerespektují to staré dobré pravidlo, že je mají konzumovat pouze v měsících, kde najdeme ve francouzském kalendáři písmeno „r“ (začínáme zářím – Septembre a končíme Avril, tedy v dubnu). Jsme tak rozmazlení, že už si vůbec nedokážeme představit, že by nebyly celoročně k mání banány, čerstvé bylinky a mražené ryby, jejichž lovná sezona již dávno skončila. Chceme jíst „furt“ a v jakoukoli denní či noční hodinu. Střídmost se nenosí a to, bohužel, ani v těchto dnech, kdy se před Velikonocemi nabízí tradičně zachovat trochu postní nálady.
Mimochodem, když vidím titulek svého sloupku, něco mi říká, že žabím stehýnkům neholdují jen hadi, že? A červi? Ti jsou přece přirozenou stravou stovek milionů lidí v mnoha asijských zemích. Takže, kdo nakonec sní koho? Kdo ví?