A funguje to. I bez školy se každé dítě naučí lézt, chodit, skákat, mluvit, rozeznat kočku od psa, rozesmát maminku, rozčílit tatínka. Mnohé se samy naučí číst, ovládat mobil, psát složité počítačové programy nebo třeba vařit. A když se něco naučí, pochopí, zvládnou, mají radost – tak to příroda zařídila, vyplaví se jim endomorfiny, které jsou v mozku od toho, aby nám způsobovaly pocit štěstí.
Čím větší překážky překonáme, čím to je těžší, tím větší radost pak máme. Jen se to musíme naučit sami, být při tom aktivní, samostatní, mít možnost se rozhodovat. Pak i třeba zatneme zuby a překonáme spousty překážek.
Aby to ale ve škole fungovalo, musí mít děti při učení možnost se rozhodovat, co, kdy a jak se budou učit. Důležitá je aktivita, objevování, spolupráce. Jenže to v běžné škole vidíte zřídka. Zprávy České školní inspekce potvrzují, že přes mírné zlepšování stále silně převažuje frontální výuka, často až v 90 procentech. Učitel stojí před třídou stejně starých dětí, něco jim vykládá, píše na tabuli, děti poslouchají, snaží se si to zapamatovat, aby to pak při zkoušení zopakovaly.
Je to učitel, kdo je aktivní a rozhoduje v každé chvíli o tom, co se bude dělat, kdy se to bude dělat a jak se to bude dělat. Děti tam sedí a pasivně to přijímají, rozhodovat nemají o čem. Z toho dobrý pocit mít nemohou. A endomorfiny vůbec žádné.