S druhým dítětem se tahle podzimně-zimní mizérie samozřejmě násobí. Zpravidla onemocní ta starší, za pár dnů to chytne mladší a máte doma nemocný tandem chrchlajících a usoplených dětí, které jsou otrávené, mrzuté a nikam s nimi nemůžete.
Zatímco ta první coby kojenec měla jen párkrát rýmu a nějakou vyrážku, ta druhá už díky efektu sourozeneckého násobení stihla za svůj krátký život absolvovat brutální rýmu, kašel i zánět středního ucha.
A když jsem si myslela, že jsme s příchodem jara z nejhoršího venku, přinesla starší dcera ze školky neštovice. Přesně za dva týdny je samozřejmě dostalo i miminko. Takže jsem vyfasovala měsíc doma natvrdo. Tohle všechno se dá zvládnout, nejde naštěstí o vážné nemoci.
Horší je, když onemocní máma. V lepším případě si toho nikdo ani nevšimne: máma smrkající a kašlající se dál stará o děti a s nudlí u nosu pečuje o teplo rodinného krbu. Padá sice na hubu, ale rodina funguje.
No a pak je ten horší případ, kdy nemoc přesáhne parametry obyčejné rýmičky a máma fakt musí zůstat v posteli, protože z ní prostě nedokáže vstát. Když má máma chřipku a jediné, co zvládne, je potit se, jsou potřeba zhruba dva až tři lidi, aby zajistili činnosti, které jinak normálně vykonává ona sama. Matematicky to sice nevychází, ale na mámy prostě obyčejná matematika neplatí.