V naší kultuře bývá zavedené spojovat zaměstnání s nutností, úsilím či nudou, ale málokdy s hraním. Jako by se práce zašpinila, jakmile se dostane do souvislosti s něčím, co obyčejní smrtelníci mohou dělat jen ve svém volném čase. Třeba se živíte tvorbou her, hraček a zábavy, hrajete si s dětmi, hry zkoumáte, píšete o nich, profesionálně (na) něco nebo před někým hrajete. Je zřejmé, že byste danou činnost dělali i jinak, tudíž proč byste ji rovnou nemohli dělat zadarmo a bez uznání? V řadě těchto profesí si proto vyděláte méně ve srovnání s dozajista záslužnějšími pracemi, v nichž nás (doufám) brzo nahradí technikou obohacení delfíni.
Představy lidí, zvlášť těch dospívajících, o zaměstnáních spojených s hrou a zábavou bývají často růžové. Samá legrace, žádný stres, nicnedělání, super plat. Ve skutečnosti je provozování hobby v rámci práce obtížné. Designéři vidí hru spíš ve svém poznámkovém bloku. Programátoři koukají na Matrix. Testeři musí hrát hry, které možná někdy budou zábavné. Novináři nejsou schopni hrát bez vtíravého hodnotícího odstupu. Progameři trénují jen jednu hru. Vědci spíš pozorují a sbírají odpovědi těch, co si hry užívají.
A všichni dohromady v práci, a často i po jejím skončení, dělají všechno možné vyjma hraní. Do toho nepočítám nutnost naučit se řadu specifických věcí, abyste se vůbec dostali na obyčejnou pozici ve svém unikátním oboru.
Buďte tedy klidní, profíky práce občas taky štve – i oni nadávají na prachy a únavu. Umějí ale nezřídka jednu věc. Spatřovat ve hrách a hraní něco hodnotného, za čímž si má, navzdory útrapám, cenu jít.