Dříve, míním tím prvních tisíc let existence našeho státu, se lidé bavili sami. Profesionální baviči působili jen na královských a šlechtických dvorech. Poddaní vyplňovali volný čas po svém. Lidé si zpívali, tancovali, někdy jim k tomu hrál nějaký vesnický hudebník, vyprávěli si pověsti a pohádky. Taková zábava byla věcí amatérů, a tak na ni lidé neměli velké nároky a k pobavení rodiny a sousedů ji provozoval prakticky každý. Zpěvákem byl ten, kdo měl nejsilnější hlas a odvahu postavit se před ostatní, a lidé se spokojili s tím, co uměl, protože nic lepšího po ruce nebylo.
Naopak vládnutí bylo tehdy v rukou profesionálů. Ti, kteří vládli, k tomu museli být zrozeni a od nejútlejšího dětství se na svou roli připravovali. Prostý lid do politiky nemluvil, nerozuměl jí a nebyla to jeho věc. Měl však své nároky, a pokud je panovník neplnil, tak rebeloval.
Dnes, hovořím o posledních sedmdesáti letech našeho státu, je to obráceně. Lidé chtějí, aby se jim zábava předkládala na stříbrném podnose, sami se většinou moc nesnaží a nechávají to na profesionálech. A tak si našli pro své aktivity jinou zábavu – politiku. Protože však už není třeba rodový původ či celoživotní výchova, vstupují do ní až na výjimky naprostí amatéři a nároky na politiky stále klesají.
Politikem se může stát každý, kdo překřičí ostatní, bez ohledu na skutečné schopnosti vládnout. Politici slibují a rozdávají, neboť to na rozdíl od bývalých vládců nedávají ze svého. Skutečné vládnutí nahradilo divadlo. Středověcí komedianti do politiky nemluvili, nejvýše dostávali zaplaceno, aby vládce oslavovali. Těm dnešním nestačí jen bavit lidi, i oni chtějí dělat politiku. Díky tomu se stírá odvěká hranice mezi vládcem a šaškem. Je to škoda, protože většina lidí chce jak dobrou zábavu, tak schopné vládce.