Uspávání dětí je zajímavý fenomén. Tedy, uspávání samotné je celkem běžný rodičovský úkon. Ale zajímá mě jeho průvodní jev: rodič usne také. Občas dokonce ještě dřív než dítě samotné. (Ostatně dítě samotné někdy rychleji usne samotné.) Napřed jsem se domníval, že to je nějaká má zvláštnost, mé pochybení. Ale brzy jsem zjistil, že se to týká velké části rodičů. Na jednu stranu jsem si oddechl, na druhou stranu jsem o tom začal uvažovat jako o fenoménu. Důvody mohou být různé. Nejvíce nasnadě je samozřejmě normální únava. Rodič má k únavě vždycky důvod. Starost o dítě zahrnuje celou škálu činností, které neprospívají vydatnému spánku a odpočinku obecně. Tím neříkám, že to není radost, ale nikde není psáno, že radost nemůže být namáhavá!
Zpočátku jsem si tedy myslel, že jsem usnul obyčejnou únavou. Ale bylo mi přeci jen trochu divné, že to bylo i o večerech, kdy jsem se nijak unavený necítil. A ještě divnější věc: když jsem si po chvilce šel „oficiálně“ lehnout, nemohl jsem za žádnou cenu zabrat! Takový naschvál!
Rozvinul jsem proto pro to ještě další teorii. Teorii názorného příkladu. Jak říká spousta dětských psychologů, nejlepší způsob výchovy je vlastní příklad. Takže, když chci uspat dítě, tak mu předvádím, jak krásně ležím. Jak se nemelu. Jak nemluvím. Jak mám zavřené oči. Jak pravidelně oddechuji. Jaké mám krásné sny.
A tady je ten problém. Prostě se do toho moc položím. Doslova. Paradoxní je, že sám už to potom tolik nedokážu. Nemám to už komu předvádět. Navíc jsem občerstven krátkým šlofíkem. Takže se pak převaluji, uvažuji, přikrývám, odkopávám. Nejtěžší je následovat vlastní příklad. A říkám si zas a znova, že jsem asi sova.