Ta směsice zahrnuje zásadní informace o povaze světa, životní moudra, seznamy nákupů a „vem si tu čepici, nebo nastydneš“.
Co je jak moc podstatné, se ukáže až v průběhu času a nijak to nesouvisí s mírou důrazu, jakou se tomu při rozhovoru snažili dávat (například) rodiče. Vzpomínám si třeba na jednu debatu s mámou. Ptal jsem se jí, jestli, když by se její život sepsal do knížky, by to byla zajímavá knížka. Odpověděla něco v tom smyslu, že záleží na tom, jak by se to napsalo. Což mě tenkrát, v mých asi osmi letech, moc nepřesvědčilo.
Měl jsem za to, že člověk musí minimálně plout na lodi, být přepaden piráty, padnout do zajetí a vzít do zaječích, aby to vůbec stálo za sepsání. Zkrátka, že člověk musí mít to „štěstí“, jako třeba Robinson, ztroskotat na pustém ostrově, aby bylo nějaké dobrodružství.
Až časem jsem uznal, že dobrou knížku o svém životě může napsat i ten, kdo jen vysedává po kavárnách. Když to umí poutavě popsat, nemusí nutně cestovat s beduíny po poušti, být zajat lidožrouty a zachránit si život tím, že je dokáže přesvědčit, že lidi nejsou moc dobří.
Oproti mé představě z osmi let žiji mnohem nudnější život, než jsem si představoval. Ale tenkrát jsem si nedokázal představit, že tak nudný život může být tak zajímavý! Nemíním ho sice beletristicky sepisovat, ale i tak musím uznat, že máma měla zase pravdu. A jelikož má dnes narozeniny, tak jí přeji všechno nejlepší!