V jakémkoliv jiném oboru, než je mateřství (potažmo rodičovství), by člověk po úspěšně zvládnutém prvním samostatném projektu takových rozměrů dostal větší kancelář, vlastního asistenta, vyšší funkci nebo přinejmenším lepší plat. Kolegové by ho poplácávali po zádech, nováčci by se od něj učili, jak se to dělá, nejvyšší vedení by se o něm pochvalně zmínilo na poradě.
V případě mateřství ale dostanete většinou po dvou až třech letech dřiny a odříkání na starost druhý obdobně náročný projekt a vaše pracovní podmínky se nezmění. Nejenže v potu tváře vedete dva velké projekty, které na vás celkem často kladou zcela protichůdné nároky, ale protože jste přece už v prvním projektu obstáli, nejbližší kolegy často ani nenapadne, že byste potřebovali nějakou asistenci.
V jiném oboru by se také nestalo, že budou náhodní kolemjdoucí (nebo tchyně) profesionálovi radit, jak to má dělat. (Nedovedu si představit, že půjdu kolem rekonstruovaného domu a budu sebejistě komentovat, jak se má ta fasáda nahazovat, aby to dobře drželo.) Mateřství je zvláštní disciplína. I když dnešní matky k němu často přistupují podobně jako ke studiu nebo k práci – nepodceňují přípravu, vzdělávají se, chodí na kurzy, čtou odborné knihy, učí se jedna od druhé – když jim dítě v tramvaji řve a spolucestující se tváří pohoršeně, stejně se cítí jako mizerné matky. (Hádám, že fasádníci si nepřipadají, jako že totálně selhali, když jim zrovna odpadne kousek omítky.)
Navíc pokud rodiče zahájí další projekt dřív než za dva roky, seškrtá jim stát rozpočet určený pro první projekt, takže nemohou vyčerpat celý rodičovský příspěvek. Alespoň že tuhle nesmyslnou nespravedlnost teď chtějí poslanci změnit.