Nedávné výročí 50 let od okupace Československa zeměmi Varšavské smlouvy s sebou nejen přineslo některé absurdní interpretace tehdejších událostí, ale oprášilo pravidelně se opakující problém: nízkou míru povědomí a znalostí dějin 20. století u mladší generace.
Média v uplynulých týdnech přinášela zprávy z průzkumu prováděného pro společnost Paměť národa, z jehož výsledku vyplynulo, že téměř polovina mladých ve věku 15 až 24 let netuší nic o událostech spojených s okupací Československa v roce 1968. A o nic lépe nedopadly ani jiné klíčové dějinné události, které poznamenaly vývoj Československa ve 20. století.
Už jsem na tomto místě psal o jednom z možných důvodů – nevyváženém času, který je ve výuce dějepisu věnován jednotlivým historickým etapám. Vliv na povědomí o dějinných událostech ale může mít i způsob výuky a doprovodné aktivity související s výkladem daných historických událostí.
Jestli České republice palčivě chybí nějaká muzejní expozice, tak je to rozhodně něco na způsob „Muzea obětí genocidy“ v litevském Vilniusu. Podobná muzea a instituce existují i v jiných postkomunistických zemích, to vilniuské je specifické tím, že se nachází v autentických prostorách bývalého sídla NKVD, později gestapa a nakonec KGB. V budově jsou zachovány cely, výslechové místnosti, mučírny, a dokonce i popravčí místnost.
Zvěrstva napáchaná sovětskou (1940 – 1941, 1944 – 1991) a německou (1941 – 1944) okupací Litvy jsou tak znázorněna velmi autenticky. Jsem přesvědčen, že výuka doplněná o návštěvu takového místa vás rozhodně nenechá lhostejnými k událostem, o nichž pojednává.