metro.cz

Manažer štěstí v práci: Sami jsme tím nejdůležitějším lídrem

  6:36
Před deseti lety se Michal Šrajer stal vůbec prvním chief happines officer (CHO) u nás. Jeho role je pomáhat vedení firmy tvořit strategie a budovat prostředí, ve kterém se mohou lidé cítit skvěle. „Pozice, jako je CHO, vycházejí z přesvědčení, že právě lidé jsou to nejdůležitější a nejcennější, co tvoří firmu samotnou. A pokud budou lidé v práci šťastnější, bude se dařit lépe nejen jim, ale také firmě samotné,“ říká pro deník Metro Šrajer.
Michal Šrajer | foto: Archiv

Začínal jste jako programátor intranetů a vývojem mobilních aplikací. Jak jste se dostal k tomu, že chcete pomáhat lidem být šťastný v práci?
V mém případě vedla cesta přes spoluzaložení firmy a inspiraci v zahraničí, ale také skrze vědecké studie. Čím dál více jich totiž potvrzuje, že to, jak se lidé v práci cítí, má veliký vliv na jejich produktivitu, osobní růst, vzájemnou důvěru, ale třeba i zdraví nebo rodinné vztahy. Došel jsem tak k přesvědčení, že „štěstí v práci“ je jedním z klíčových faktorů, které mohou ovlivnit život lidí i úspěšnost firem, ve kterých působí.

Existuje nějaký signál, kdy mohou lidé poznat, že už je práce nenaplňuje?
Nejlépe na sobě, ale můžeme pozorovat vlastní chování na konci víkendu, nebo v pondělí před cestou do práce. Pokud se nám svírá žaludek a nejraději bychom do práce ani nešli, je něco v nepořádku. Nemusí to tak ale být.

Co by si lidé měli hlídat, aby je práce v oboru bavila dlouho?
Nejdůležitější jsou tři faktory, které by měly rozvíjet vztahy, výsledky a růst. Důležité je tedy, jak se dokážeme bavit s kolegy v blízkém týmu i jak komunikujeme napříč firmou. Naše práce by měla být součástí většího celku a výsledky, které produkujeme, nám samotným dávat smysl. Měli bychom také mít možnost učit se něco nového a rozvíjet své silné stránky. Důležitá je ale rovnováha, pokud například všechen čas vložíme do dosažení skvělých výsledků, možná se nám podaří vystoupat ve firemním žebříčku do vysokých pozic, bude to ale také nejlepší cesta k vyhoření.

Máte nějakou firmu, která vás svým fungováním nadchla?
V poslední době jsem znova a znova nadšený z firem založených na takzvaných „tyrkysových principech“. Jde například o nizozemský Buurzorg, organizaci, ve které i při několika tisících zaměstnanců neexistuje centrální řízení. Všechna klíčová rozhodnutí probíhají přímo mezi lidmi, v malých týmech. A je kladen důraz na vzájemné porozumění a společný růst. Pro příklady ale nemusíme cestovat za hranice. U nás to jsou třeba brněnská softwarová společnost IReSoft, výrobce čajů a koření Sonnentor nebo výrobní družstvo Solea z České Třebové. V Praze bychom příkladů našli možná i několik desítek, je ale skvělou zprávou už, že zdaleka nejde jen o Prahu.

Podílíte se na projektu Štěstívpráci.cz. Co vše připravujete?
Naší misí je pomoci co nejvíce lidem, aby mohli být lidmi i v práci. Tam totiž trávíme opravdu hodně času – za celý život to je přes osmdesát tisíc hodin. Práce je druhou nejčastější činností, kterou v životě děláme, hned po spánku. A přesto mnozí z nás všechen čas v práci stráví tím, že jsou naštvaní, není jim dobře a nemohou se dočkat, až bude konečně večer, víkend, dovolená… Myslíme si, že by mělo být velkou zodpovědností nás všech i leaderů firem, ve kterých pracujeme, hledat cestičky k tomu, abychom byli v práci každý den aspoň o malinký kousek šťastnější. Budeme se pak úplně jinak cítit, až přijdeme večer domů, i v pondělí ráno, cestou do práce. K tématu proto publikujeme na Facebooku, sdružujeme „happiness manažery“ u nás, natáčíme podcast a taky chystáme velkou konferenci.

Vystoupíte také na konferenci Leadership 19. září v kině Dlabačov. O čem budete hovořit?
Rád bych se zaměřil na to, jak můžou lídři ve firmách ze své pozice pomáhat lidem k rozvoji všech tří klíčových parametrů, o kterých jsem hovořil před chvílí. Jen lídři, kteří pomáhají budovat vztahy, umožňují lidem dosahovat smysluplných výsledků a dávají prostor k růstu, jsou totiž ti úspěšní. Tím nejdůležitějším lídrem, který ovlivňuje život každého z nás, jsme ale nakonec my sami... 

Autor: Lucie Mottlová Metro.cz
zpět na článek