Uplynulým týdnem hýbala médii kauza Taťjany Horákové, která se vydávala za ředitelku mezinárodní charitativní organizace Mezinárodní dětský kříž napomáhající v různých válečných konfliktech. Pro organizaci získávala peníze, jednala s vysoko postavenými politiky a podnikateli, sama prý strávila měsíce ve vězení... Znělo to skvěle, až na malý detail.
Paní Horákovou nikdo nikdy neviděl (musí se přece skrývat z důvodu vlastního bezpečí) a žádná jiná pomáhající organizace se s činností Dětského kříže v žádné zemi nesetkala. Zmíněná organizace vymyšlená není, prošla oficiální registrací, ale nad její skutečnou činností se vznášejí pochybnosti. Jinak ale ten koncept není špatně vymyšlený. Jedinec je pro úřady či mecenáše malý pán. Jestli si ale založí s pár kamarády nějaké sdružení, ideálně s dostatečně důstojným názvem, hned působí důvěryhodněji. A tak si spisovatelé, kteří jsou příliš zapletení s mechanismy minulého režimu, zakládají vlastní sdružení, a naopak příliš mladí spisovatelé, kteří se chtějí odlišit od hlavního proudu, taktéž.
Příkladů je mnoho. Jinou cestou je infikovat již existující – a samozřejmě respektované – sdružení, naplnit ho vlastními lidmi a věrné členy znechutit tak, že odejdou. To se možná přihodilo jistému svazu bojovníků za svobodu, v jehož čele dnes stojí člověk, který svými projevy již mnohokrát svobodu jiných napadal. Je to postup rafinovanější, protože název organizace může lidem připomínat její lepší časy, zatímco jádro je již docela jiné. A to slovo ředitel či prezident se navíc na vizitkách tak krásně vyjímá.