Kdy jste koníčka ulovil?
Ve druhém ročníku vysoké jsem se pustil do práce na téma rekatolizace Havlíčko- brodska a východních Čech, já z této oblasti pocházím. Zjistil jsem, že obec, ze které pocházím, nemá ani vlajku, ani znak. Ale že šlechta, která odtud historicky pocházela, znak a prapor měla. Konzultoval jsem všechno s nestorem heraldiky doktorem Bubnem, který mě povzbudil.
Prvním znakem tedy bylo vaše rodné Kožlí?
Dostal jsem se až do 14. století. Objevil jsem pečeť, na které byl kozel, proto je i ve znaku obce. Červené pole má proto, že se tam těžila hlína na cihly, a stříbrné proto, že nedaleko byly stříbrné doly.
Jak jste se dostal k tvorbě dalších znaků?
Rozneslo se to, další se hlásili sami. Ke znakům jsem přidal ještě vlajky, tam kde jim chyběly. Takže třeba Třebechovice pod Orebem, Týniště nad Orlicí nebo Chlumec nad Cidlinou mají vlajku. Obec Čihošť má znak i vlajku a Písek, ten východočeský, má znak.
Obracejí se na vás i rody, jejichž dějiny sahají daleko do minulosti?
Mám v seznamu šlechtické rody, které o erb přišly nebo se ho nemohly dopátrat. Případně chtěly svůj erb inovovat. Takové zakázky jsem měl nejen z Česka, ale i ze zahraničí. Ve světě byste našel rodové vlajky, které prošly mýma rukama. Nějaké věci jsem dělal například pro Valdštejny, okrajovou větev Habsburků. Těm jsem dělil erbovní pole, zvýrazňoval jejich hlavní atributy.
Kolik erbů, vlajek a znaků jste už vytvořil?
Pro obce jich bylo nějakých dvanáct, možná patnáct. Pro šlechtické rody se to počítá na desítky.
Jak vás lidé vyhledávají?
Přes známé nebo si to povědí mezi sebou. Nedávno mě takto kontaktovali známí z Brazílie, kteří tam odešli už v roce 1938. Ti se chtěli dopátrat něčeho o svých předcích, kdysi to byla zde v republice významná rodina. Takže vedle heraldiky se zabývám dohledáváním rodových dějin. Práce v archivu je vždycky zajímavá a někdy i napínavá.
Jak složité je, když vytváříte znak obce, najít nejcharakterističtější věc?
Musí to být hlavně atribut heraldický. Heraldika má přísná pravidla, aby byl takový atribut srozumitelný. Pokud možno ne jen související s nějakou pominutelnou dobovou událostí. Třeba vlajka má vést k hrdosti na obec, má vyjadřovat její dominantu.
Přicházejí i lidé, kteří nemají šlechtickou krev, abyste jim namaloval erb?
Nedělám erby lidem, kteří přijdou a chtějí si založit tradici třeba tím, že něco vybudovali nebo že jsou bohatí. Nejsem příznivcem vytváření nové šlechty. Smyslem erbu není zdůraznit vlastní ego. Dnešní představitelé šlechty tady jsou stovky let. Nesnáším, když někdo ukradne znak, změní barvy, něco upraví a vykládá všem, že je to jeho rodový znak. Tak to nefunguje.
Co vy sám? Vytvořil jste si také erb?
My erb, který jsem vytvořil, máme. Můj prapředek byl totiž Jan Zdechovský ze Sykýřic, na Pardubicku zakládal v 15. století rybníky. Tak jsem do znaku dal pětiocasého kokrhajícího kohouta. To je silný emoční prvek. Někdo má českého lva, my máme českého kohouta. Stříbrný kohout je na modrém poli, to vyjadřuje vodu, tedy rybníky, které předci zakládali. Že měli patronát nad vodou. Stříbrná je barvou šlechty, i když moji předkové nebyli nijak zázračně bohatí. O hodně majetku přišli v různých válkách, zchudli, takže ani nebylo co restituovat. Jsem ale rád, že moje děti budou jednou hrdé na silné rodové pouto.
Co vám tahle záliba dala?
Pokoru. Zjistíte, že řada lidí byla v minulosti obrovsky bohatá, a dnes jsou chudí. Probíráte se dějinami a vidíte, že jednou jste nahoře a jednou dole. Taky vás to víc naplňuje hrdostí, spojením s místem, kde jste se narodil a kde žijete. I s tím, co lidé, kteří tu byli před vámi, všechno dokázali. Každý erb je spojený s nějakým oceněním. Erb nevznikal jen tak. Jak byly rody povyšovány, přibývaly jednotlivé atributy. Proto mě ta práce baví, není to jen na hodinu na dvě, ale je to dlouhé pátrání nejen po archivech. Proto nemám rád, když někdo přijde, něco si sám už doma vytvoří – a takhle a takhle mi to nakreslete.