V poslední době jste spojován především s pátou řadou televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Jak vás tato profesní zkušenost obohatila?
Je to neuvěřitelný! Vlastně člověk díky tomu zažije úplně celou škálu emocí a paletu situací. Neustále mě to baví. Každý týden se tam těším, ale musím říct, že už jsem zažil jak pocity štěstí a radosti, z toho co jsem buďto viděl, nebo předvedl, tak i pocit trapna.
Působení v televizní show je pro účinkující náročné. Jak se to promítlo do vašeho života?
Někdy před půl rokem jsem si vyblokoval celý podzim na to, že to přijde, a už mám i nějakou zkušenost – takže jsem věděl, že si musím vyblokovat i měsíc po skončení. Mně to připomíná čtyřměsíční tábor, kde se intenzivně seznámíte s nějakými lidmi, potkáváte se a pak stejně intenzivně zmizí z vašeho života a už se nikdy neuvidíte. Všichni si vždycky říkají, budeme se vídat, a nikdy to tak není. Za tu dobu mám třeba tak dva lidi, se kterýma se občas vidím a jsem za ně rád. Ale je to takový intenzivní půlrok, na který člověk bude vzpomínat.
Přibližte čtenářům, v čem vnímáte největší rozdíl mezi přípravou na divadelní představení, natáčení seriálu a televizní show?
Na divadelní představení se dva měsíce připravujete, pak je premiéra a poté už to chodíte večer jenom hrát. Stačí přijít hodinu před představením, převlečete se a jdete na to. Seriál, ten je takový mazací v tom smyslu, že to, co uděláte ten den, už nikdy v životě nemůžete změnit, zopakovat lépe. Je to trochu nahuštěné, protože většinou se u nás seriály točí na principu, že čím víc se toho vměstná do jednoho dne, tím víc se ušetří. Musíte se učit ze dne na den strašný kvanta textu a na přípravu pak zbývá strašně málo času.
Čemu se rád věnujete ve svém volném čase kromě sportu?
Mám takovou úchylku, před usnutím listuji v inzerátech a kupuji si auta do snů. Nikdy v životě si je samozřejmě nekoupím, ale prolistuji, co je nového, protože mě to baví a mám to rád. Mívám období třeba čtvrt roku, kdy o jednom autě něco nastuduju, čtu recenze, zkušenosti majitelů a pak mě to přejde, tak jdu na další model. Takhle už jsem měl, odhaduji, třeba šedesát aut, do kterých jsem se zamiloval.
Není vám líto, že nejste automechanik?
Někdy jo! Hlavně bych mohl pomoci tomu svému autu, to mě štve. Představa, že bych to dokázal rozmontovat, vyměnit třeba brzdový kotouč – toho nejsem schopný. Dneska tam jsou různá čidla a tak, toho se prostě bojím.
A jakou máte auto-lásku v reálu, v čem aktuálně jezdíte?
Teď jezdím v Suzuki Vitaru a je to pro mě dobrý, protože je to univerzál. Když chcete, je živější, umí to přepnout na sport režim, ale zároveň tam dám všechno, co potřebuji. Třeba když jezdíme na chalupu za Prahu, odvezu v tom sekačku a motorovku. Z toho mám radost, protože taková poctivá sekačka, ta se nevleze všude. Jezdil jsem natáčet do Beskyd a jezdil jsem touhle Vitarou. Měl jsem tam oblečení, věci do hor, buchty od mámy, spacák. Pak jsme měli nočku, přijel jsem v jedenáct a oni mi řekli, že se na plac dostanu až ve čtyři, tak jsem si řekl, že si mezitím schrupnu. Složil jsem sedadla a normálně jsem si tam hupsnul.
Jakou výbavu v autě nutně potřebujete?
Navykl jsem si na to, že se mi těžko jede v autě, kde nemůžu telefonovat. Nemám rád, když mají lidi telefon v ruce. Sám vím, že když jsem to udělal, tak ať chci nebo ne, tak nevidím. Takže si na to dávám fakt majzla a nedělám to. Tím pádem potřebuji handset. V autě pak splním spoustu věcí, obvolám všechny dluhy, zavolám všem, kterým jsem se dlouho neozval.