Vystoupil jsem z metra na náměstí Míru a nastoupil na eskalátor. Za mě se postavil pán tak kolem šedesáti – a stoupl si vlevo. Byli jsme na schodech téměř první a kolem nás šlapali nahoru lidé, kteří tam chtěli být dřív. Všichni samozřejmě kráčeli po levé straně, avšak toho pána za mnou museli obcházet – vyhýbali se mu, vráželi do něj, otírali se o něj, občas někdo pronesl „s dovolením“ nebo něco peprnějšího. A pán si nenechal nic líbit, pohoršeně nadával na procházející lidi.
Chvilku jsem se té situaci divil, chvilku jsem se bavil a nakonec jsem se také ozval. „Možná ti lidé jen někam spěchají,“ prohodil jsem neutrálně. „Co mají co spěchat? Ať do mě nestrkají,“ odvětil. „Možná kdybyste stál na pravé straně, tak vás minou,“ navrhl jsem s účastí. „Já chci stát vlevo,“ odpověděl mi rázně a mně se rozsvítilo – nebylo to nedorozumění.
Zbytek rozhovoru pokračoval podobně: „A co kdybyste jel tramvají? Někdy je to rychlejší než metro.“ „Teď je to ještě horší – všude samé výluky a objížďky. Celá Praha je rozkopaná.“ „To je každé léto, někdy ty koleje musí opravit.“ „Pro mě to opravovat nemusí, já chci.“ Každý návrh stíhalo zamítnutí a z toho kruhu stížností nás osvobodil až konec eskalátoru.
Popřál jsem mu hezký den a pro jistotu jsem nečekal na odpověď. Zdálo se mi, že chtěl stát na místě, kde měl důvod ke stížnosti. A já si od té doby víc všímám sám sebe. A pokud mám chuť si stěžovat, podívám se nejdřív, jestli jednoduše nechci stát na místě, kde stát nemám. Jestli jen nestojím na levém místě. A pokud ano, posunu se tak, abych stál na pravém místě.
Na eskalátoru i v životě.