Jako dítě jsem si své odzlobil, ale myslím že jsem rozhodně nepatřil k největším raubířům. Asi jsem se trochu bál a dělal všechno opatrně. Patrně. Jedno z nejklasičtějších dětských zlobení jsem ale samozřejmě nevynechal: populární zvonění na zvonky.
To bylo panečku vzrůšo! Přiběhnout ke dveřím, přejet prstem všechny zvonky a pak honem nohy na ramena. Zaběhli jsme za nejbližší roh, zadýchaní a vysmátí. Zpětně viděno, nechápu úplně přesně, v čem byla podstata té zábavy. Protože to, co nás rozesmívalo nejvíc, tedy reakce prozvoněných, jsme nikdy neviděli. To jsme si mohli jenom představovat. Z nějakého důvodu nám to nevadilo. Nasmáli jsme se i tak dost.
Představa nechápavě vykukujících lidí byla možná mnohem větší legrace než skuteční vykukující lidé. V našich představách nám spílali z oken, házeli věci, smáli se, zuřili, kdežto ve skutečnosti nejspíš jen vykoukli, pochopili, o co jde, a mávli rukou. V podstatě jsme si svým způsobem hráli ve virtuální realitě. Ovšem venku, na čerstvém vzduchu a docela jsme se u toho naběhali. Jak jsem rostl (a moudřel, pochopitelně), tato zábava mě trochu pustila.
Dnes už zvoním jen na zvonky dveří, do kterých chci opravdu vstoupit. Párkrát se mi potom stalo, že se situace obrátila a já běžel otevřít dveře do prázdna... a za rohem slyšel chichotání dětí.
Časem to ustalo. Nevím jak v jiných čtvrtích a městech, ale mám pocit, že už se to snad neděje vůbec. Děti zřejmě tuhle skvělou kratochvíli opustili. Uznávám, je to možná trochu nejapná zábava. Ale my jsme jsme s těmi zvonky zažívali svým způsobem pocity štěstí. Zvonky štěstí...