Co víme o prvním z římských Valentýnů?
Valentýn z Terni žil ve 3. století v italské Umbrii. Tamní soudce k němu měl přivést svou adoptivní slepou dceru, kterou Valentýn zázračně uzdravil. Soudce se prý pak i s celou rodinou dal pokřtít. Život biskupa se tragicky uzavřel v Římě, kam byl povolán k císaři Claudiu II. a popraven pro šíření křesťanství.
A druhý Valentýn?
Šlo o římského kněze, jenž žil pravděpodobně také ve 3. století. Podle legendy oddával křesťanské páry i přes zákaz šíření křesťanství. Za věrnou víru v Krista byl také popraven stětím. Jeho tělo bylo uloženo v římských katakombách.
Oba Valentýnové se tedy stali mučedníky – byli i svatořečeni?
Valentýn jako světec se do martyrologií, seznamů křesťanských mučedníků, dostal někdy na přelomu 5. a 6. století. Jeho svátek byl spojen s datem 14. února asi od roku 496, a to i přesto, že tehdejší papež Gelasius I. o něm právě v této souvislosti prohlásil, že jeho život je známý pouze Bohu.
Víme, co se stalo s ostatky Valentýnů?
Ostatky římského kněze Valentýna byly přeneseny z katakomb do kostela sv. Praxedy v Římě ve 13. století. Jeho lebka je dnes uložena v bazilice Santa Maria in Cosmedin v Římě, další ostatky se dostaly až do irského Dublinu. Ostatky biskupa Valentýna jsou z větší části uloženy v dnešní bazilice sv. Valentýna v Terni. Akt přenesení ostatků z katakomb může být v této souvislosti chápán jako jednoznačné uznání svatosti obou mužů. Dnes jsou drobné částečky ostatků obou Valentýnů rozptýleny po celém světě.
„Vstoupil“ Valentýn i do českých zemích?
Ano a dokládá to i rukopis Zlaté legendy, která vznikla v Čechách na počátku druhé poloviny 14. století. Autor, který tuto verzi pro české prostředí upravoval, vynechal některé texty, jež mu pro české prostředí nepřišly příhodné, ale svatého Valentýna neopominul zapsat. Valentýn byl slaven také, pokud byl patronem kostela. I když bylo a je takové patrocinium kostela velmi výjimečné, je dodnes památkou na jeden středověký kostel stejnojmenná ulice – Valentinská v Praze 1 poblíž Staroměstského náměstí. Významný farní kostel zde stál (na místě domu č. 56) asi už od počátku 13. století, byl zrušen za reforem Josefa II. a roku 1840 zbořen. Do Čech se dostaly ostatky obou sv. Valentýnů i na jiná místa. Před časem byla na Vyšehradě znovu nalezena relikvie (lopatková kost) sv. Valentýna z Terni. Jiné malé částečky kostí byly součástí karlštejnského pokladu, aspoň tak byly zapsány při jejich převodu do katedrálního svatovítského pokladu. Je docela dobře možné, i když ne potvrzené, že některé z těchto relikvií mohl získat Karel IV. při svých italských cestách.
Současný svátek sv. Valentýna má veskrze světskou, romantickou, až milostnou rovinu, kterou symbolizují třeba valentýnky...
Tradice valentýnek, valentýnských přání, odkazuje na údajný vzkaz, který poslal světec před svou popravou z vězení a podepsal jej „Váš Valentýn“. Už ve středověku se také objevují různé narážky na den sv. Valentýna, jako tomu bylo třeba v díle Ptačí sněm Geoffreyho Chaucera, které ho dávají do souvislosti s láskou a důvěrným přátelstvím. Mimochodem právě toto dílo vzniklo u příležitosti sňatku anglického krále Richarda II. a dcery Karla IV. Anny Lucemburské, známé jako Anna Česká. Zhruba v 18. století se objevila ještě jiná teorie, která se pokoušela vysvětlit vznik dnešního pojetí valentýnského svátku, respektive jeho toleranci církví ve spojitosti s nejednoznačně potvrzenými životy obou svatých Valentýnů. V pozadí stála údajně snaha křesťanské společnosti, církve a jejich představených umenšit oblibu oslav antického svátku „lupercalia“.
Co byla „lupercalia“?
Lupercalia byl název svátku slaveného v antické římské společnosti 15. února, během jehož oslav mělo být město očištěno od zlých sil a duchů a pro nový rok mělo být zajištěno zdraví a plodnost. Kořeny tohoto svátku mohou však být ještě starší a jeho původ je nejasný. Snad odkazuje ještě na řeckou tradici nebo i další kultury. Název je odvozen od latinského slova „lupus“ – vlk. V Římě byl svátek spojován i s jeskyní, kde podle tradice vlčice kojila Romula a Rema, bájného zakladatele Věčného města. Během obřadů odehrávajících se na pahorku Palatinu byli obětováni mimo jiné na zvláštním oltáři kozel a pes. Kůže obětí byly rozřezány na proužky a kněží, kteří tento úkon prováděli, pak s takto nařezanou kůží obíhali v protisměru hodinových ručiček Palatin. Podle některých zpráv prý cestou šlehali oněmi proužky z kůží obětin kohokoli, kdo se jim připletl do cesty. Ženy prý věřily, že šlehnutí pomáhá zdárnému těhotenství a porodu. Během svátku lupercalia prý také muži a ženy losovali svá jména ze džbánu, aby jim los určil partnera. Svátek zanikl po christianizaci římské společnosti.
Jak se utvořila novodobá tradice Valentýna?
Obecnějšího rozšíření se takové pojetí svátku 14. února dočkalo až v 19. století. Snad i v souvislosti s rozvojem poštovních služeb se stalo oblíbenou tradicí zejména v anglosaském světě posílání valentýnských přání. Záhy se k tomu připojily různé drobné dárky – sladkosti a květiny. Už ve druhé polovině 19. století byly ke sv. Valentýnu prodávány speciální čokoládové bonboniéry a čokoládová srdíčka. Odsud byl jen krok k dnešní komercionalizaci, jak je tomu ostatně u jakéhokoli jiného svátku. Do centrální a východní Evropy tato tradice přicházela pozvolna až po polovině 20. století. Někteří historici uvádějí, že zvyk se sem dostal mimo jiné i díky americkým vojákům sloužícím v Německu po druhé světové válce. Do východní Evropy pronikal sv. Valentýn ještě déle.