Když se dnes člověk na cestách po Evropě zblázní do musaky, pljeskavice nebo lasagní, nemusí po nich doma tesknit až do příští dovolené. Podnik se středomořskými specialitami se najde v každém větším českém městě. Problém nastává, když podobná jiskra přeskočí v zemi, jako je Skotsko. Vyprávět by mohl Jakub Kocián (v kiltu), který v Praze tak dlouho marně hledal místo, kam by mohl chodit na své oblíbené ostrovní speciality, až se rozhodl rozjet svůj vlastní skotský bar jménem Šedý pes. V lednu to byly tři roky, co ho spolu s kamarádem Petrem Halou (na fotce v kalhotách) otevřeli. Nechtěli nic hogo fogo, a tak novému podniku zůstali věrni štamgasti původní hospody, která tu fungovala už od devadesátých let. „Ti samozřejmě na začátku žádný vztah ke Skotsku neměli, ale některé z nich už jsme stihli naočkovat, takže si dokonce pořídili skotské sukně,“ směje se Jakub. A nejen to, místo utopence nebo tlačenky si k pivu dávají skotské národní jídlo – haggis.
Řezník hrál na dudy
Mimo chlapíky z nejbližšího okolí se do Šedého psa logicky stahují také fanoušci skotské kultury z celé Prahy. Kromě hudebních večerů nebo oslav skotských svátků tu pořádají i degustace whisky a pro Středoevropany netradičních jídel. „Nemáme klasickou kuchyni, ale třeba na skotské státní svátky většinou vymyslíme nějakou speciální nabídku,“ vypráví Jakub. Jednou tu servírovali prasečí nožičky podle starého keltského receptu, jindy zas irské a skotské stews, které jsou obdobou českého guláše. Ve stálé nabídce host vedle haggisu narazí i na black pudding, skotské krvavé jelítko. Najít řezníka, který by byl pro malý bar schopen zajišťovat dodávky obou masových delikates, nebylo snadné. „Štěstí bylo, že v naší tehdejší skotské kapele hrál na dudy kamarád řezník, který ve středních Čechách chová prasata i ovce,“ vzpomíná Jakub. „Jednou mi povídá, že by chtěl haggis začít vyrábět, tak jsme si našli recepty na internetu a při cestách do Skotska začali pátrat po ideální receptuře. Zahráli jsme si na dudy a pak obcházeli hospody a řezníky. Nic jako ideální recept ale samozřejmě neexistuje, každý výrobce používá trochu jiné přísady. Liší se to hospoda od hospody, řezník od řezníka, podobně jako u nás jitrnice.“ Nebyli by to ale Češi, aby si nakonec původní recept tak trochu nepoupravili. Zatímco v pravlasti haggisu se do skopového žaludku přidává jen minimum masa a hmota bývá spíše sušší, je smíchovský haggis o něco masitější. Navíc se podává pouze s opečeným toastem, a ne tak jako na ostrovech se šťouchaným bramborem, tuřínem a různými druhy omáček. I tenhle způsob servírování – konkrétně se smetanovou whisky omáčkou – je ale na Smíchově v nabídce při oslavách vybraných skotských svátků. Jeden z nich by se ostatně bez haggisu vůbec neobešel. Řeč je o takzvané Burnsově noci či Burnsově večeři, která se slaví 25. ledna. Svátek připomínající skotského národního barda 18. století je zároveň oslavou teplých voňavých ovčích vnitřností. Burns se totiž mimo jiné proslavil i Ódou na haggis, během jejíhož přednesu recitátor musí napěchovaný skopový žaludek rituálně rozříznout a naporcovat.
Haggis výborný, ale co šipky?!
Dát si haggis s toastem ale není podle Jakuba ani ve Skotsku žádné barbarství, jen chudší způsob podávání. Otázkou je, co by Skot řekl na hromádku hořčice, které se k jídlu dožadují štamgasti smíchovského baru. A vůbec, zastavil se za tři roky fungování v Šedém psu alespoň jeden rodilý Skot? „Už jich sem pár zabloudilo. Pamatuju se, že když si jeden objednal haggis, měl jsem staženou… Celou dobu, co jedl, se tvářil strašně přísně, ale pak řekl, že výborné a že mám pochválit řezníka. Jediné, co nám vytkl, že nemáme šipky: Bez nich to nikdy nebude opravdovej skotskej bar! Tak jsme si je pořídili a od tý doby máme díry ve zdi,“ zubí se Jakub.