Jsem vyrovnávací typ člověka. Mám zkrátka rád, když jsou věci upravené a zarovnané. Hlavně sbírky. Ale nejen. Například mě malinko znervózní, když má někdo každou šňůrku od kapuce jinak dlouhou. A kolikrát třeba v metru trpím, když vidím, že má někdo přetočený jeden popruh u batohu a neví o tom! Mám nutkání mu to opravit. Ale ovládnu se. Naštěstí v tom nejsem sám.
Teď jsem se o tom bavil s kamarádem Tomášem a oproti němu jsem slabý čajíček. On už má vyloženě obsedantně kompulzivní poruchu. Ale i s tím se dá žít. Alespoň to mi o tom řekl Tom. Občas to sice lehce komplikuje život, na druhou stranu to bývá i zdroj radosti, takže je to celkem spravedlivá porucha. A přináší různé výzvy. Někdy je to celkem snadné. Například cédéčka mají většinou stejný rozměr i krabičky, pasují krásně do poličky.
V poslední době řeším ale větší oříšek – knihovnu. Problémů je celá řada. Například: mám při řazení upřednostnit autory nebo série? Jistě, díla jednotlivých autorů často vycházejí v sériích. Pak ale vydá jiný nakladatel další titul s jinou grafikou a jinak velký! Panika! Ačkoli to není zcela v souladu s mými principy, přiznávám, že upřednostňuji série. A další problém: jak moc zastrkovat knížky? Nadoraz? To je nejjednodušší, ale nejošklivější řešení. Ideálně se je snažím vyrovnat tak, aby hřbety byly v řadě a hezky lícovaly. Což není snadné. Občas používám pravítka, ale ani to není záruka uspokojivého výsledku.
Navíc úhledná knihovnička má velkého nepřítele – malé dítě. Naše tříletá Anežka, jen tak ledabyle, ale s velkým potěšením, za pár vteřin zašoupe půlku knihovny a jde si zase po svém. Má mnohaminutová práce s pravítkem přijde vniveč. Krásně vyrovnané hřbety jsou chaoticky rozkolísané. Musím se s tím holt nějak vyrovnat.