Po povodni je každý Čech hrázný

Do Zbečna, nejbližší vesnice od přehrady, to má hrázný Kos pět minut autem. Přesto jako by žil v úplně jiném časoprostoru než lidé dole u Berounky. „V létě sem jezdí mraky turistů, ale teď v zimě tu třeba čtrnáct dní nikoho nepotkáte. Hrázný musí být tak trochu introvertní podivín,“ vítá nás Kos před domem, v němž strávil většinu života. Jak se mu pod padesát metrů vysokou hradbou z betonu, která drží na uzdě přes deset milionů kubíků vody, spí? „Klidně, vždyť jsem tu vyrůstal. Ale vždycky si dělám legraci, že když nechají spát hrázného dole pod hrází, mají záruku, že svou práci šidit nebude,” zubí se sedmapadesátiletý svéráz. Po dopoledni stráveném na Klíčavě je nám jasné, že tenhle srdcař by svou práci nešidil, ani kdyby bydlel na kopci vysoko nad přehradou.

Zápotocký řečnil pod hrází, kterou stavěli řeholníci
V pětapadesátém roce zažilo údolí potoka Klíčava velkou slávu. Přehradu, díky níž se patnáct kilometrů vzdálené černé Kladno konečně dočkalo pravidelných dodávek pitné vody, otevíral sám prezident Zápotocký. Pod hrází vyrostl improvizovaný parket ze smrkových fošen a pódium obložené chvojím. „Kladnu klíčavskou vodu, všem lidem mír a svobodu!“ hlásal transparent zavěšený na novotou svítícím betonu. Na internované řeholníky, kteří na stavbě proti své vůli roky otročili, tohle heslo tak nějak pozapomnělo. „Jako první hrázná sem nastoupila naše vzdálená příbuzná a v roce 1960 ji pak ve funkci vystřídal táta. Vydržel tu až do důchodu, 36 let,“ vypráví Kos, který se pod hrází v roce 1962 narodil. „Samozřejmě myšleno obrazně, naši to stihli do porodnice v Rakovníku. Ne jako u mladšího bráchy, toho máma porodila přímo v domě pod hrází,“ směje se Kos. Když člověk na přehradě vyrůstá, už jako dítě pochopí, jak celý mechanismus funguje, a rodičům začne pomáhat.

Klíčava ■ Přehrada spadá pod státní podnik Povodí Vltavy. Vyrostla mezi lety 1949 a 1955 jako zásobárna pitné vody pro Kladno. Skládá se ze šestnácti betonových bloků, mezi nimiž jsou dilatační spáry vyplněné měděným vlnitým plechem a asfaltovou zálivkou. ■ Hrázný má celou přehradu na povel. Nejen při povodních musí monitorovat a regulovat výšku hladiny, zásobovat úpravnu vody, v revizních štolách sledovat průsaky nebo měřit, jak moc se hráz naklání vlivem střídání teplot.

Po povodni je každý čech hrázný
Později už Kos junior za svého otce na přehradě občas zaskakoval, třeba v létě 1981, když rodiče vyrazili na třítýdenní dovolenou do Bulharska. Devatenáctiletý mladík tehdy zažil svou vůbec první povodeň, stoletá voda nejvíc řádila právě na Berounce a jejích přítocích. „To mě hodně vyškolilo. Přehrada se plnila a já musel vypouštět, takže pak po mně ve Zbečně někteří lidi házeli vidle, že jsem je vytopil. Není to ale tak, že si hráznej vzpomene a pustí vodu. Já se jen řídil manipulačním řádem – když určité množství vody do přehrady přitéká, musíte to vyrovnávat odtokem. Pokud by voda vystoupila až nad přeliv, stala by se přehrada neovladatelnou,“ vysvětluje Kos. Když pak měl cestu do Zbečna, bral to z preventivních důvodů raději horem přes les. Případů, kdy hrázný po podobném incidentu nesmí do vesnice, zná dost i od kolegů z jiných přehrad. „Lidi jsou pak strašně chytří. Když s nima sedíte v hospodě, musíte poslouchat, jak by to oni vyřešili líp,“ říká Kos a dodává, že on tenhle problém vyřešil jednou provždy: pod hrází si vybudoval vlastní soukromou hospodu. Pro případ, že by mu zas někdy po velkých deštích ve Zbečně nechtěli nalít.

Samotná přehrada leží uvnitř veřejnosti nepřístupné Lánské obory, pěším výletníkům se toleruje pouze vstup na hráz. Občas se sem vydá parta opilců, kteří se chtějí uprostřed noci vykoupat, jindy musí Kos nahánět pytláky nebo v zimě bruslaře. Většinou je tu ale naprostý klid, pro člověka z města něco úžasného. Ale přestěhovat se sem? Sám Jiří Kos váhal, když jeho otec v devadesátých letech začal mluvit o odchodu do důchodu. Nikdo neznal přehradu tak dobře jako on, ale v Praze měl skvěle placenou práci a ani jeho manželka se na stěhování na křivoklátskou samotu dvakrát netvářila. Byl tu však jeden pádný argument, proč by měl rodinnou štafetu převzít – dům pod hrází Kosovi vždy měli pouze pronajatý od státního podniku Povodí Vltavy. Kdyby na Klíčavu nastoupil jiný hrázný, musela by se rodina po téměř čtyřiceti letech vystěhovat.

Co to máš za louži? dobírají si ho kolegové
Zprvu Kos pracoval dohromady se svým tatínkem, po jeho smrti pak na přehradě vypomáhala maminka. Teď je druhou hráznou – a zároveň Kosovou podřízenou – jeho manželka. „Moje funkce se jmenuje vedoucí hrázný, ale to víte, moc si na ni raději nevyskakuju. To bych si to potom večer slíznul,“ usmívá se Kos a upozorňuje, že na velkých přehradách, jako jsou Lipno, Želivka nebo Orlík, pracuje hrázných i několik desítek. „Když se pak potkám s vedoucím hrázným třeba z Orlíku, dobírá si mě, co že to mám na Klíčavě za louži.“ Přestože je Kos jedním ze stovek zaměstnanců Povodí Vltavy, sám sebe jako klasického zaměstnance nevnímá. A není divu, na přehradě vyrůstal, zná všechny její rozmary a v práci je 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Jestli Klíčava zůstane v rodině i dál, záleží na Kosově starším synovi. „Dal jsem ho na zemědělku, na vodní hospodářství, on ale, uličník, udělal ještě zkoušky na architekturu a tam se zatím drží. Tak uvidíme,“ přemýšlí klíčavský hrázný. Pokud se mu syna podaří zlomit, mohl by rod Kosů v roce 2060 oslavit (prvních) sto let na Klíčavě.