Když Zdeněk Svěrák psal některý ze svých úspěšných filmů, musel mít nejdříve jméno pro hlavního hrdinu. Jinak si nemohl příběh představit. „A tak převaluji na jazyku, vysloveně vychutnávám různá jména, až najdu to nejchutnější,“ svěřil se Svěrák. Sám si tak zahrál postavy s krásnými jmény jako Louka (Kolja) nebo Lavička ve filmu (Na samotě u lesa).
Inspiraci hledal známý tvůrce různě – například si zapisoval jména na náhrobcích při procházce po hřbitovech. A tak některým lidem dává znovu život na plátnech kin. Jindy zase s kolegou Ladislavem Smoljakem hledali v telefonním seznamu. „Tam jsme třeba našli jméno Hujer a netušili jsme, že se pak stane vlastně nadávkou. Ale chudáci ti, kteří se opravdu jmenují Hujer, já se jim všem omlouvám. Dokonce jeden prodavač, který se tak jmenoval, mi říkal, že jsem mu dost poškodil život,“ říkal Svěrák pro Český rozhlas Radiožurnál o hrdinovi filmu Marečku, podejte mi pero!
Někdy nechala zmíněná autorská dvojice hrdinům jména svých přátel. A tak se právě v Marečkovi objevil i pracovník odbytu Svátek, Svěrákův spolužák ze školy a známý historik. A například Karfík, vedoucí autoservisu ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, byl ve skutečnosti významný literární vědec. Koudelka, další hrdina tohoto díla, byl zase technik Žižkovského divadla Járy Cimrmana.
Právě v tomto domovském souboru si Zdeněk Svěrák pomohl také v další úspěšné komedii, Vesničko má, středisková. Divadelní kolegové Kašpar, Rumlena a Hraběta jsou ve filmu opravdové postavy, i když posledně zmíněný v přechýlení jako Hrabětová, kterou kouzelně ztvárnila Milada Ježková. Filmový historik Pavel Taussig nás upozornil, že ještě jiný rozměr dostávají některá jména postav ve snímku Nejistá sezona. Zde hrají členové divadla sami sebe. „Ovšem Jaroslav Weigel se zde jmenuje Špaček,“ uvedl Taussig. Jan Kašpar zde vystupuje po jemném posunu jako Melichar.
Hodil na něj kdejakou anekdotu
Ani Jaroslav Hašek nechodil pro jména svých postav příliš daleko. A tak v příbězích o Švejkovi se to jen hemží skutečnými kolegy Haška z 91. pěšího pluku z dob první světové války. Zřejmě nejzajímavější je příběh nadporučíka Lukáše, jemuž Švejk v Haškově díle dělá sluhu. Tato postava vychází z předobrazu nadporučíka Rudolfa Lukase. Asi nejvíce o tom ví historik a švejkolog Jan Ciglbauer, který se s kolegy ze spolku Jednadevadesátníci stará o hrob Lukase na Malvazinkách.
Rudolf Hrušínský a Svatopluk Beneš
„Lukas byl oblíbeným velitelem, ale s literárním nadporučíkem Lukášem měl málo společného. Lukas bojoval už na srbské frontě v létě 1914. Není pravda, že by se na frontu dostal až v létě 1915 (v románu po nepříjemnosti s ukradeným psem). Z fronty se dostal jen díky zranění či nemoci a v létě 1915 byl zařazen do pochodového praporu, kde se setkal s Haškem,“ přibližuje Ciglbauer.
Ačkoliv měl Lukas Haška rád, když zjistil, že se o něm píše, navíc v jiném obraze, nadšený nebyl. „Lukas si velice zakládal na důstojnické cti. Proto nesl nelibě, když začaly vycházet sešity s příběhy Dobrého vojáka Švejka. Lukas tvrdil, že na něj Hašek hodil kdejakou anekdotu od pluku. Později se zřejmě se Švejkem smířil a známým sliboval, že v penzi napíše knihu, jak to bylo doopravdy. K tomu již nedošlo, protože Lukas předčasně zemřel v březnu 1938 na anginu pectoris,“ líčí historik.
Také sám Švejk měl jasný předobraz, i když ne stejného jména. Byl to František Strašlipka a s Haškem tvořil na frontě nerozlučnou dvojici. Údajně byl Strašlipka opravdu velký šprýmař, který proslul nekonečnými přirovnáními a občas lezl na nervy i Haškovi. Ten postavy sice pojmenoval po skutečných lidech, ale jejich charaktery často významně změnil. „Existoval hejtman Sagner, polní kuráti Eybl (v románu Ibl) a Lacina, účetní šikovatel Vaněk či kadet Biegler. Například kadet Johann Biegler velel četě, do které byl Hašek zařazen. Tam proslul svou přehnanou snaživostí – s Haškem si proto nemohl rozumět, spíše se nesnášeli. Proto Hašek vytvořil postavu kadeta Bieglera podle svého, i když jiní vojáci na Bieglera vzpomínali celkem v dobrém,“ dokumentuje Ciglbauer. Vaněk byl drogista z Kralup, ale nebyl to takový opilec a strašpytel jako v knize. Podle Ciglbauera byl prvním příslušníkem 91. pluku, který byl v roce 1914 vyznamenán za statečnost.
Jestřábův slib stačil i mamince
Fenomén Rychlých šípů přetrvává už 80 let. Málokdo ale ví, že jeden z jejich členů dodnes žije v Pardubicích. Přesněji muž stejného jména, Jindřich Hojer, který vzpomíná, jak chodil k Jaroslavu Foglarovi do skautského oddílu Pražská dvojka, kde se se spisovatelem zvaným Jestřáb seznámil.
Hojer na představení Rychlé šípy
V červnu roku 1936 se ocitl Hojer na nákladním parníku Orlice, kde měl oddíl klubovnu. Najednou přichází Jestřáb. Po krátkém rozhovoru si podají ruku a dvanáctiletý kluk je přijat na zkušební dobu. „Někdy na jaře roku 1937 za mnou přišel Jestřáb a zeptal se mě, zda by mohl použít mé jméno pro jednoho chlapce pro připravovaný seriál Rychlé šípy. Na radu maminky jsem se ho zeptal: Co to bude za postavu?“ Jestřáb odpověděl: „Neboj se, Jindro, ta postava ti nikdy hanbu dělat nebude!“
V oddíle byl Jindra do roku 1940, ale po letech se s Foglarem několikrát potkal. Například v prosinci roku 1968, kdy byl pozván k odhalení náhrobní desky kreslíře Jana Fischera a na výstavu k jubileu Rychlých šípů. „Pořadatelé mě před Jestřábem na Olšanských hřbitovech ukrývají, že to pro něj bude překvapení až na výstavě a besedě. Konferenciér ohlásí: Jako překvapení je tady živý Jindra Hojer. Někdo mě vystrčí na jeviště… Beseda se mění v náš rozhovor,“ líčí Hojer, který nám napsal odpovědi na psacím stroji.
V roce 2002 vydal s kamarádem Václavem Černým, podle něhož Foglar zřejmě udělal Červenáčka, knihu Jestřábe, díky a vystoupil na jeho obranu, když byla zpochybněna Foglarova závěť.
Od roku 2000 se ve Slováckém divadle hraje představení Rychlé šípy a na stou reprízu pozvali tvůrci i pana Hojera. Jezdí na každou kulatou reprízu. Na čtyřsté dostal triko s fotografiemi a podpisem herců. „Tenkrát se mi pohled do jeviště nějak rozostřil, takže jsem musel použít kapesník,“ dodává.