Snímek Petera Hirjaka jste promítali loni v Anglii, pak i v Praze pro zvané. Proč se zdržela premiéra?
Pro mě je celá magie tvorby filmu nová zkušenost. Netušila jsem, jak je to náročné, až teď jsem to trochu poznala. Po pražské projekci na podzim si režisér Peter Hirjak i střihač Alois Fišárek, když to viděli na velkém plátně, všimli ještě několika detailů a film vylepšili.
Jak dlouho celé natáčení trvalo?
S kapelou Coldplay jsem spolupracovala zhruba dva roky a bylo to celkem tajné. Pak jsem dělala nějaký čas na svých obrazech a po vydání alba Ghost Stories v roce 2015, k němuž jsem dělala obal, jsem přivezla výstavu z té spolupráce do Prahy, do galerie Miro. Peter Hirjak se přišel podívat a zaujal ho příběh a moje práce. Přišel za mnou, jestli bychom mohli natočit asi dvacetiminutový dokument. Jakmile ale začal natáčet, objevoval další a další příběhy. Chtěl to pojmout šířeji a dát filmu poetičtější ráz, kde popíše příběh, jak člověk následuje svoje sny. Ať už v případě frontmana Coldplay Chrise Martina, tak v mém. Jak jsme v paralelách postupovali a pak jsme se sešli. Je to také příběh o tom, kdo nám v životě dává křídla. A o odvaze mít nějaký sen.
Rozsáhlé dílo Všechny řeky, které skrze mě plynou
Co vás vedlo uspořádat premiéru v Rudolfinu?
Já jsem celý dospělý život strávila v Británii, ale Rudolfinum se mi hrozně líbilo jako místo i budova. Z prostoru před Rudolfinem je jeden z nejhezčích pohledů na Prahu. Peter Hirjak to navrhl a mně se myšlenka hrozně líbila. Roli hraje také to, že premiéru chceme spojit s výstavou. Ta se ale zatím domlouvá. Je to prostředí pro oslavu hudby a v našem dokumentu o hudbu také hodně jde.
Máte přichystanou i anglickou verzi pro tamní trh?
Peter poslal dokument Coldplay a kluci říkali, že se jim moc líbil. Tak jsme si řekli, že to bude mít publikum i v Británii. Udělali jsme předpremiéru v Londýně a měla dobré ohlasy. Je zajímavé, jak se Britové smějí v jiných částech než Češi. Film je napůl v češtině i angličtině a titulky se střídají.
Na co se tedy lidé mohou v dokumentu těšit?
Peter Hirjak má velmi osobitý přístup k filmování. Všechny hlavní rozhovory natáčel vždycky jen on sám. Ať už se mnou, mou rodinou, nebo členy Coldplay. Myslím, že ve způsobu, jak vše podává, je cítit hluboká dávka lidskosti. To zase lidem ukáže jinou stránku Coldplay i mojí. Třeba v jakých podmínkách pracuji nebo jaký je proces mé tvorby. Používám lept, což je opravdu velmi starý druh umění.
To mě zaujalo, jak vlastně dílo touto technikou vzniká?
Když mám třeba vernisáž výstavy, tak není moc čas lidem ten proces objasnit. V dokumentu to bude pomalu vysvětleno a ukázáno. Proces je až alchymistický. Pracuji na zinkové destičce, kterou si nahřeji. Dám na ni takový box, který se jmenuje kryt. Pak ji sundám ze zahřívadla. Vosk zatuhne, destičku obrátím a začoudím ji svíčkou. Pak už je připravená, abych do ní jehlou kreslila. Nemusím rýpat, jde jen o to, aby jehla odkryla kryt a obnažila plech. Když je kresba hotová, tak to celé dám do kyseliny, která vyleptá tenké nakreslené linky. Vosk se smyje a destička je připravená k tisku.
Křídla orlů minerálních vod
Musíte si nejdříve načrtnout, co budete kreslit do destičky?
To by byl logický krok, ale proces je tak strašně dlouhý, že už nemám trpělivost připravovat si črty. Takže kreslím přímo do vosku a často nevím, jak se to bude vyvíjet. Průběžně hledám cestu.
Myslel jsem, že už máte třeba aspoň něco v hlavě…
Něco málo třeba ano. Na výstavě v Praze jsem loni měla dílo s názvem Všechny řeky, které skrze mě plynou, bylo sestaveno ze šesti panelů. Na tom jsem pracovala asi šest měsíců. Je to žena, ze které plynou stuhy, které jsou metaforicky řeky. Každá stuha nese jiný příběh. To jsem si musela rozmyslet. Ale nevěděla jsem, co ze stuh vyplyne.
Je riziko, že se vám dílo nepovede?
Rizik je hrozně moc. Mám velmi rizikové povolání. Na začátku z požáru, pak leptám s kyselinou a nemám žádný odsávací systém. Pak je riziko i to tvůrčí. Ale musím věřit. Každopádně, když se to vyvíjí špatným směrem, tak to poznám. Případně můžu retušovat. Když kreslím do krytu, tak můžu něco voskovkou zakrýt. V momentě, kdy je to vyleptané, tak už není cesty zpět. Pracuji ale s velmi tenkými destičkami, které se dají prostříhat. Takže když mám špatný tvar, můžu ho ostřihnout.
Mluvila jste o řekách. Vaším velkým tématem je ale voda obecně. Vybrala jste si ji záměrně?
Voda mě strašně přitahuje. Jsem narozená v rybách, tak nevím, jestli i to může mít vliv. Co se mi na vodě líbí, že je něžná, ale zároveň má strašnou sílu. Další věc je plynutí vody. Lidsky život plyne a mě zajímají lidské příběhy, a když se je snažím ztvárnit, tak je to někdy jako proud.
Takže spolupráce s Mattoni, pro kterou jste navrhla třeba obal na lahve, pro vás asi byla vysněná?
Jsem za ní strašně ráda. Na jednu stranu je tam voda, navíc s příběhem. Na druhou stranu jsou tam křídla, což je další moje velké téma. Takže zde se oboje pěkně spojuje.
Musím se zeptat na skupinu Coldplay. Četl jsem, že spolupráce na začátku nebyla snadná. Můžete říci, v čem?
V tom, že já zakázky neberu. Ženy umělkyně se častěji dívají samy na sebe, jdou do nitra. Já se snažím kreslit to, čemu rozumím, dívám se na vlastní život. Když dělám něco, co hluboce cítím, tak je to lepší a je to na práci poznat. A já lidi nepodvedu tím, že udělám něco, co sama necítím. Takže jsem nebrala zakázky, protože je neumím. U Coldplay jsme se to učili. Jejich umělecký producent Phil Harvey sbíral už několik let moje obrazy, takže věděl, že se hodí do alba Ghost Stories, které je velmi niterní, až intimní. Phil věděl, že je to dobrá kombinace, my jsme to ale s Chrisem nevěděli. Ze začátku nám to moc nešlo. Pak se ale jejich nahrávací studio zaplnilo mými grafikami a našli tak cestu k mému umění. Našli něco, co už existovalo. Byl to obraz Modrý sen III, což je anděl, který má křídla vypletená z lidských příběhů. Pak mi dali Coldplay všechny skladby a já jsem s nimi měla niterně žít. Úspěch alba pro mě je, že práce na něm vycházela ze mě, i když to byla jejich hudba.
Kolikrát jste musela ty písničky slyšet?
Hodněkrát. Poslouchala jsem je pořád dokola. Kdyby mi neseděly, tak to nemůžu udělat. Ale skladby i texty se mi hrozně líbily a rezonovaly ve mně. Potřebovala jsem zachytit ty příběhy. Když kreslíte krajinu, tak se pořád díváte střídavě na krajinu a na papír, já jsem to tak měla přes písně.
Měla jste ohlasy na svůj příspěvek na album i od běžných fanoušků?
Ano a velmi mě to překvapilo. Já jsem si do té doby neuvědomovala, jaké jsou světové hvězdy. Dodneška mě kontaktují lidi, že moje křídla se díky albu rozletěla do celého světa. Spousta lidí si v nich našla své niterní příběhy. Nebo si nechali křídla vytetovat.
Mluvila jste s Coldplay o tom, že by mohli zase koncertovat u nás?
Bavili jsme se o tom. Oni o koncertu před dvěma lety uvažovali, ale pak z toho sešlo. Na důvod jsem se neptala. Pak hráli někde poblíž za hranicemi. Kdyby se to stalo, tak by měli velký úspěch.
Nebála jste se potom, že si vás lidé spojí jen s jedním obalem pro jednu kapelu?
Ta spolupráce trvala docela dlouho. Když začínala, tak jsem měla pětiměsíčního chlapečka, a během ní jsem otěhotněla znovu. Když vyšlo album, tak se mi narodila holčička. Kluci z Coldplay jí říkali Album Baby. Pro mě to byla velmi intenzivní část mého života. Pak jsem ale měla díky mateřství úplně nové zážitky. Přišla spousta nabídek na obdobnou práci, ale já jsem všechny odmítla. Chtěla jsem se soustředit na svou práci. Tak jsem udělala cyklus Mateřství. A Coldplay mě naučili, že když se zakázka stane spoluprací, tak se může povést a může vás posunout dál. Takže od té doby beru třeba jednu zakázku za rok. Mě v Česku v mládí nevzali na uměleckou školu a najednou tady byly moje grafiky na milionech lahví od minerálky.
Kresba na CD Mira Žbirky
Mezi dalšími spolupracemi byl také obal desky Double Album Mira Žbirky. Jak k tomu došlo?
Vyvíjelo se léta kamarádství od jedné výstavy v Praze. Pak jsme se viděli párkrát v Londýně. Je to strašně milý a vzdělaný člověk. V momentě, kdy mě o to požádal, tak jsem měla cyklus Mateřství a chtěla jsem pomoct kamarádovi, kterého si vážím. A nedávno dostal za desku Cenu Anděl. A ještě mám jednu příhodu. Miro často nahrával v Abbey Road. Já jsem tam jednou přijela a nabourala jsem do vrat Abbey Road. Takže na to místo nikdy nezapomenu.
Jednou jste říkala, že byste ráda navrhla také scénu pro divadlo...
To bych ráda, myslím, že hodně mých věcí je divadelních. Jsou tam průhledy do další perspektivy. Člověk se musí snažit dělat co nejlepší věci a dobré nabídky přijdou.
Co nejaktuálnějšího jsme mohli z vaší tvorby vidět?
Nejnovější věc byla trilogie Vodník režiséra Viktora Tauše, která běžela na České televizi. Původně jsem odmítla, ale po osobním setkání s Viktorem jsem se na to podívala. A velmi mě to vtáhlo. Udělala jsem grafiku pro titulky, a protože se v tom příběhu jedná o vzpomínky, tak jsem navrhla, ať ji zkusí vytisknout na hedvábný papír, který nechá rozpouštět ve vodě.
Dlouhá léta žijete ve Velké Británii. Jak vnímáte veletoče kolem brexitu?
V posledních zhruba třech měsících jsme si s dalšími rodiči u školy každé ráno chvilku popovídali o politice. Ale za poslední měsíc, když zazní slovo brexit, všichni omdlévají. Nikdo o tom nechce ani slyšet. Lidé jsou zoufalí a neví, na co se připravovat. Já mám i britské občanství. Můj manžel je Brit, původně architekt, nyní fotograf. A už od mládí se pohyboval v mezinárodním společenství studentů a odborníků a byl vždy pyšný na to, že Anglie a Londýn jsou velmi kosmopolitní. Že tam pracují a žijí lidé z celé Evropy a díky tomu je to podle něj lepší místo. Takže on jako Brit byl pro setrvání v Evropské unii. Když došlo k volbě, tak jsem druhý den volala na ministerstvo vnitra a ptala se, jak si zařídit razítka na doklady dětí. Měly jen anglické pasy a já jsem chtěla, aby měly i české.