„Vytvářet společně šperky je jako závodit na dvoukole. Musíte mít jasný cíl a šlapat stejně. Nám se to zatím daří bez větších karambolů už skoro třicet let,“ směje se Marek Odstrčil, který spolu se svou ženou Ester Engelovou vytváří jedinečné a nápadité šperky pod značkou Esterstyl. Seznámili se ve škole a tvořit začali na začátku 90. let – po studiu na odborné škole v Turnově.
Klasická šperkařina připomíná práci zubaře.
Ona dělala návrhy, on se zabýval praktickým šperkařským zpracováním. Po pádu železné opony trh zaplavily levné šperky. Marek Odstrčil se proto rozhodl vyrazit do Ameriky, kde objížděl šperkařské dílny, a nakonec se usadil v Dallasu. Po několika měsících za ním přijela Ester. V Americe se z nich stali uznávaní zlatníci, složili zkoušky na odborné šperkařské škole v Texasu, psala o nich americká média…
Po nějaké době se vrátili do Česka a tento svůj příběh mi nyní vypráví ve svém obchodě v centru Prahy, ve kterém mají i malou dílnu. Ukazují mi různé kameny a vypravují zábavné i překvapivé historky o tom, jak těžké je sehnat kvalitní dodavatele drahých kamenů, když jich oproti nadnárodním šperkařským firmám chtějí jen malé množství. Radši si ani nepředstavuji, jak drahé kameny právě vidím či si na ně sahám. Při prohlídce dílny mě udiví, na jak malém prostoru výrobky vznikají. „A bez tohoto by to nešlo,“ ukazuje Marek na mikroskop. Pod ním má připravený prstýnek se zasazenými drobnými kameny. „Díky němu mohu dělat i ty nejdrobnější práce s maximální přesností,“ dodává.
K těmto drahým věcem mě ale nepustí. Můj čas přichází až poté. „Vyrobíte si prstýnek ze stříbra, co vy na to?“ Odpověď na dodatečnou otázku, jestli jsem zručná, zahraji do outu. Změřili jsme velikost prstu a odřízli materiál ze stříbrného prutu. Poté mi Marek podal jakýsi nástroj, s jehož pomocí jsem stříbro stočila do kruhu. Jde to, ale chtělo by to více síly. „Já vám jen chtěl ukázat, jak může být zlatnické řemeslo fyzicky náročné, ale teď už to doděláme u stroje,“ dodává se smíchem. S již celkem pěkným kroužkem znovu usedám ke zlatnickému stolu – tentokrát mě čeká letování spoje. Pájka hoří, já projevuji svou zručnost s pinzetou. Sice se mi to spojí trochu nakřivo, ale nemám se bát, vše doženeme pilováním – nakonec práce s pilníkem mi není cizí.
Klasická šperkařina připomíná práci zubaře.
„Ale jde vám to! Jestli vy nejste skrytý šperkařský talent?“ dozvídám se. Baví mě to, každá věc, kterou uděláte, je okamžitě vidět. Po opilování následuje strojové roztahování na finální rozměr, smirkování, leštění a pak rhodiování – na povrch šperku se dává ochranná vrstva rhodia. Hrdě všem svou práci ukazuji, jsem pyšná. Příště mě možná pustíte na ty kameny, ne?