Není velký rozdíl mezi tím, jestli se objímáte se ženou, nebo utíkáte před psem, říká primář

Když už máme květen, Máchův lásky čas, napadá vás vysvětlení z čistě medicínského hlediska, proč básníci umisťují zamilovanost právě do srdce? Nezasloužil by si ji jiný orgán?
Mně to nepřijde nelogické. Každá emoce znamená pro naši oběhovou soustavu úkol probrat se z klidového stavu a přejít do akcelerace. Takže srdce začne tlouct intenzivněji, zvýší svoji stažlivost, cévy se stáhnou, zvýší se tlak… Systém chystá tělo na nějakou akci. Kupříkladu u lásky lze předvídat, že tato emoce skončí souloží, tedy alespoň v těch šťastnějších případech. A organismus musí udělat přípravu na tuto zvýšenou zátěž. Upřímně řečeno, není velký rozdíl mezi tím, jestli se zrovna objímáte s krásnou ženou, nebo utíkáte před rozběsněným psem. V obou momentech se v těle dějí přibližně stejné procesy. Láska i stres mají na srdce významný vliv, ale srdce samotné samozřejmě není hlavním určovatelem emocí, ty probíhají jinde.

Nejrůznější rčení toho vůbec chtějí po srdci hodně, nechají ho dokonce spadnout až do kalhot. I pro to máte odborné vysvětlení?
Všechno to má na svědomí fakt, že ve vypjatých situacích cítíme intenzivní pulz. Třeba srdeční arytmie nebo stres mnozí popisují jako knedlík v krku, protože s tím souvisí i napětí cévní stěny. Jsme celí rudí, začneme se potit, to je zase otázka regulace tekutin a vnitřního prostředí vůbec. Stresová reakce je zkrátka záležitost kompletně celého těla, vybudí větší cirkulaci krve do srdce, do mozku, ovlivňuje orgánovou perfuzi. Jak tyto chvíle vnímáme a k čemu je následně přirovnáváme, je už snad jen téma pro literáty.

Podepsal byste se pod názor, že za onemocnění srdce si můžeme sami svým nezodpovědným stylem života, tedy vlastní hloupostí?
Tak bych to úplně neřekl, protože v řadě případů jsou za ním civilizační procesy. Samozřejmě všichni víme, že se máme víc hýbat, méně se cpát tučným, a přestože toho obecně příliš nedbáme, žijeme lépe, dožíváme se vyššího věku – a co je nejdůležitější, vyššího věku v lepší kvalitě. Před rokem 1989 jsme tu měli daleko více kardiaků, úmrtnost na nemoci srdce se významně snižuje, i když stále dominuje oproti nádorovým onemocněním, která také jdou ve statistikách dolů. Co se srdce týče, tvrdá data jednoznačně ukazují, jak závažným nepřítelem je mu kouření cigaret. Vadí nejen srdci jako takovému, ale i cévám po celém těle. Není o tom sebemenších pochyb, přesto se zdá, že v naší společnosti je pořád důležitější, kolik peněz se na cigaretách vybere. Podle mého názoru by mělo být jejím cílem spíš zlepšit osud člověka, zachraňovat lidi. V tomto smyslu požírá samu sebe.

Nepodrážejí vám v osvětě nohy argumenty typu „dědeček vykouřil dvě krabičky denně a byl tu do devětadevadesáti“?
Každý jednotlivec je jiný, to je jasné, protože svou velkou roli tu hraje také genetika. Účinky, na které většinový počet lidí reaguje negativně, se na někom nemusí podepsat ve zlém. Ovšem jde o výjimky.

Petr Neužil

Alkohol nebo třeba káva ohrožují srdce stejně jako cigarety?
Snažíme se prokázat, že alkohol srdci tolik neškodí, naopak může i působit pozitivně, samozřejmě v malých dávkách, to je třeba zdůraznit. U kávy zatím úplně nevíme, jestli je pro srdce nebezpečná, jak se dříve uvádělo. I u ní je určitě rozumná střídmost. Já kafe miluju, jsem jeho obhájcem, nicméně zároveň nejsem magor, abych se jím proléval od rána od večera.

Chtěl byste začínat se studiem medicíny dnes, v dnešních podmínkách?
To si umím představit, ale zároveň nevím, jestli bych byl schopný školu vůbec dodělat. Potřebuju mít nad sebou bič, a tak upřímně pochybuju, že bych v dnešním liberálním, rozvolněném školství dospěl ke zdárnému konci. Ani pořádně nerozumím systému kreditů, vždycky mi dá práci zkontrolovat u svých studentů, zda mají posbírané všechny, co musí mít… Na druhou stranu je pravda, že medicína mě neskutečně baví. Všechno to, co v ní posledních dvacet let zažívám, mě fascinuje, protože my díky objevům nových cest léčby skutečně posouváme hranice. Představte si ten pocit, když pacientovi, jehož jste deset let nemohli zbavit jeho problému, najednou můžete říct, že pro něj máte metodu, která mu pomůže. To je přece fantastické. A takových pacientů jsem zažil spoustu. zhruba v roce 2008 byla uznaná implantace aortální chlopně katetrizační technikou, tedy cévní cestou bez otevírání hrudníku. To bylo do té doby prakticky nemyslitelné. Dnes umíme léčit arytmie, které jsme v dobách mých začátků v první půli devadesátých let ještě řešit nedokázali. Jsem přesvědčený, že obecně se nám daří populaci pořád víc a víc uzdravovat.

Petr Neužil

A zároveň jí dodávat odvahu užívat aktivně života i ve vysokém věku. Dá se mluvit přímo o trendu?
Bezesporu. Dneska totiž nemůžete hodnotit účinnost nebo neúčinnost léčby jen podle toho, zda zvýší přežití. Otázka zní, v jaké kvalitě ho zvýší. Kvalita života je v současné době nesmírně důležitý argument pro naše konání a vývoj. Dnešní sedmdesátiletý pacient se v ordinaci ptá na úplně jiné otázky než stejně starý pán před dvaceti lety. Ten byl tehdy rád, že vůbec žije, kdežto dnes se zajímá, jak to bude s jeho sexuální aktivitou, jestli může jezdit na kole a na lyžích, cestovat a tak dále. Prostě změnili jsme to. Jakkoli v této souvislosti rád opakuji, že my člověka nevyrobili, a tím pádem se nemůžeme cítit zodpovědní za všechny chyby, které máme.

Jaké negativní stránky má podle vás tak ohromný vývoj medicíny?
Napadá mě příklad Titaniku. Většinový pacient si dnes připadá jako nepotopitelná loď, ale my víme, že Titanik nepotopitelný nebyl. Hodně lidí přistupuje ke svému zdraví technokraticky: umíme všechno uzdravit, protože máme dobré doktory, vyspělé technologie, nové poznatky čili všechno musí jít. Jenže ona to není pravda. V medicíně se nemůžeme dohrabat k ideálu. Nikdy nebudeme umět opravit celého člověka, způsobit nesmrtelnost. Zároveň musíme být vděční za ty mílové kroky, kterými medicína kráčí kupředu.

Jak byste přiblížil svoje pocity při zákroku, který provádíte jako první na světě?
Mám štěstí, že mi náhoda přivedla do života mého nejlepšího kamaráda, Američana, kterým je profesor Vivek Reddy. Je celosvětovou jedničkou v léčbě srdečních arytmií. Tak tohoto borce jsem potkal jako mladý, začínající kardiolog na stáži v jedné z nejlepších nemocnic v Bostonu, kde se zrovna taky zaučoval. A protože oba rádi hledáme nové postupy a technologie, děláme většinu projektů od té doby spolu. Jsme jak dvojčata, i když on je černej (narodil se v Indii) a já bílej… Naše příprava na první výkon, který provedeme u prvního pacienta na světě, je vždy tak důsledná, že při něm vůbec nemám strach, že bych aplikací nové metody mohl pacientovi ublížit. Kdykoli děláme něco, co není prozkoumané, cítím obrovský respekt – k té metodě i pacientovi. My se tady na Homolce naučili americký systém přípravy. Abychom byli toho všeho schopní, opravdu musíme tvrdě makat, mít dobrou organizaci práce, na všech úrovních edukovaný personál a v neposlední řadě dobrou péči o pacienta. Tomu musíme být schopní vysvětlit, o co půjde. Že není pokusným králíkem, ale že podstupuje úkon, který mu může pomoci a posune obor dopředu. Musí nám důvěřovat, ne slepě věřit. Krom toho nesmí být vystresovaný, takže předně ze mě nesmí cítit ani zlomek nervozity. Myslím, že se nám na Homolce podařilo vytvořit osobité fluidum a přátelské prostředí. Pacienti vidí, že nás naše práce baví.

Taky je vyhlášená a respektovaná po celém světě.
Je za tím tvrdá dřina a obrovská koncentrovanost na všechno, co děláme. Takový tah na bránu je možný díky liberálnímu prostředí, které v Čechách máme, a především díky spolupracovníkům v týmu, kteří jsou skvělými profesionály, mají fištrón, smysl pro improvizaci, jsou ochotní obětovat spoustu volného času a svým nasazením tu péči sponzorovat. A mně se podařilo využít celého tohoto mixu. Proto dneska můžu říct, že v léčbě poruch srdečního rytmu máme veškeré spektrum dění a vývoje pod kontrolou. Spolu s profesorem Pepou Kautznerem, šéfem Kliniky kardiologie v IKEM, jsme docílili něčeho, co je „profláknuté“ zdaleka nejen v Evropě. Když v odborných kruzích řeknete arytmie a Praha, tak jsou všichni „na větvi“. Tohle tu prostě máme.

Co vám u nás oproti vyspělému zahraničí naopak chybí?
Komfort, že když za vámi stojí jasné výsledky a ekonomická data, dostanete na svou činnost víc peněz. Že vás zkrátka ekonomické a kvalitativní výsledky vaší tvrdé práce podpoří. To zahraničním kolegům v normálním systému závidím. A nemusím dávat za příklad jen Ameriku, stačí se podívat vedle, do Německa. Naše oddělení má obrovsky vysoké procento hospitalizací na počet lůžek. Za loňský rok jsme měli na třiceti lůžkách kolem šesti tisíc hospitalizací. To abychom pomalu dávali palandy! Pokud taková data ukážete v německé nemocnici, okamžitě vás zainvestují. Což u nás naprosto nefunguje.

Když vidíte, jak to chodí jen pár kilometrů za hranicemi, co vás celá ta léta drží v Čechách?
Moje žena. Přiznám se, že jsem kdysi uvažoval o přestěhování do Ameriky, nicméně zůstalo jen u úvah, protože jsem vycítil, že manželka by tam žít nechtěla. A vztah na takovou dálku by žádným vztahem nebyl. Tak jsem si tu Ameriku radši udělal tady, na Homolce.