Rejčku, jež žila na přelomu 13. a 14. století, pojali za svou Přemyslovec Václav II. i Rudolf Habsburský. Co o ní dále víme?
Určitě doplním, že Rejčka, mezi jejíž nejznámější počiny patří založení kláštera cisterciaček v Brně, byla i po několik let partnerkou pána Jindřicha z Lipé! V osobnosti Elišky Rejčky se zračí to, co bylo pro doby minulé tak typické – žena se stala plnohodnotnou osobností až po smrti manžela. Od toho momentu mohla disponovat svým majetkem a do jisté míry se věnovat sama sobě a svým vášním a zálibám.
Byla pro středověkou emancipovanu ženu i jiná než „vdovská“ cesta?
Je známo, že v pozdním středověku a raném novověku byla již řada žen, které měly samostatnou živnost. Velmi zajímavý je případ umělkyň – malířek, které velice často, podobně jako jejich bratři, pracovaly v ateliéru svého otce. Výrazným příkladem je třeba italská malířka Artemisia Gentileschiová, dcera Orazia Gentileschiho, která byla na začátku 17. století přijata do malířské akademie ve Florencii. Její život však nebyl jednoduchý, v mladí byla znásilněna a musela čelit zdlouhavému a ponižujícímu vyšetřování celé události. To se odrazilo i v jejím malířském stylu – často zobrazovala silné ženy, které berou svůj osud do vlastních rukou. Známý je její obraz biblického příběhu Judity stínající hlavu Holofernovi.
První živnostnice jsou především spjaté s 18. stoletím, jehož koncem bylo v českých zemích zrušeno nevolnictví. Postupně bujelo národní obrození, jež pozoruhodně zobrazuje seriál F. L. Věk, který se dívá i na ženský úděl. Přibližte nám jej.
Žena 19. století v českých zemích měla být především matkou a dobrou hospodyní. Neměla se příliš prosazovat na veřejnosti a jejím hlavním úkolem bylo se vdát, mít děti astarat se o svého muže, na něhož čekaly „velké úkoly“. Jednou z profesí, které ženy mohly vykonávat, byla guvernantka, učitelka a vychovatelka.
Která osobnost té doby je vašemu srdci nejbližší?
Jednou z šestadvaceti hrdinek, kterým věnujeme výstavu Vlastním hlasem v Náprstkově muzeu, je Bohuslava Rajská, považovaná tehdy za nejvzdělanější dívku v Praze. Stala se kvalifikovanou kantorkou a po úspěšném složení závěrečných zkoušek si otevřela soukromou dívčí školu. Po poradě se svojí přítelkyní Boženou Němcovou se však roku 1845 rozhodla provdat za čerstvě ovdovělého literáta Františka Ladislava Čelakovského a starat se o jeho čtyři syny. Vzdala se svých vlastních ambicí ve prospěch svého muže, kterému byla „vzornou“ manželkou anáhradní matkou jeho dětí.
Do jaké míry bylo něžné pohlaví limitováno v rámci studií? Jaké profese mu byly zapovídány a proč?
Ženám byly v českých zemích zapovězeny téměř všechny intelektuální profese. Nemohly skládat maturitu a ani studovat na univerzitách. To změnila až Eliška Krásnohorská, která se zasadila o založení dívčího gymnázia Minerva, kam roku 1890 nastoupilo prvních 51studentek. Na Minervě studovala i dcera budoucího prezidenta Tomáše G. Masaryka, Alice, což dokládá že T.G.M. orovnosti obou pohlaví nejenom mluvil, ale i je sám aplikoval do praxe.
Některé ženy si sice vydobyly studium, ovšem řada znich – jak ukazuje vaše výstava – zastávala nejtěžší profese...
Pracovaly především ty, pro které to bylo nutností – dívky z nižší sociální třídy – dělnice a služky. Na výstavě máme třeba vystavený obraz od Carla Roberta Crolla, který zobrazuje mezi muži pracující dělnice na stavbě Negrelliho viaduktu. To dokládá, že ženy se uplatňovaly ve velmi fyzicky namáhavých profesích, ale přístup ke vzdělání a šance na lepší život jim byly odpírány. Až roku 1897 bylo ženám povoleno studovat na filozofických fakultách, poté se přidaly i lékařské a postupně i další obory.
Na jaká omezení a zákazy činorodé ženy narážely?
Jedním z nich byl celibát pro učitelky a poštovní úřednice. Ctnostní mužové argumentovali tím, že žena není schopná vykonávat svou profesi a zároveň se starat o rodinu a manžela. Pokud mladá žena pracovala jako učitelka a rozhodla se vdát, musela zároveň opustit svoji profesi. Tento absurdní zákaz byl zrušen až s první republikou.
Jak s postavením žen zamávala první světová válka?
V letech 1914–1918 se ženy začaly prosazovat i v tradičně mužských odvětvích. Ženy byly nuceny pracovat, aby uživily sebe isvé děti, zaujímaly místa po odvedených mužích a přejímaly také symbolické odznaky mužské autority, jako je uniforma, pracovaly třeba jako průvodčí vtramvajích, přibývalo žen ve zdravotnictví.
Co si ženské hnutí vydobylo za první republiky (1918–1938)?
Ženy sice již mohly studovat na univerzitách, ale stále se setkávaly s nelibostí svého okolí, například právničky měly velký problém sehnat po skončení studií kvalifikovanou práci v oboru. Představovaly velkou konkurenci pro své kolegy-muže, a ti jim nechtěli dát prostor. Pracující ženy vykonávaly spíše administrativní pozice a politika byla stále doménou mužů. Ti každopádně kvitovali, když v předvečer druhé světové války, vdůsledku hospodářské krize, vrcholily hlasy omezující placenou práci žen, zejména těch vdaných, aby bylo uvolněno místo pro muže, kteří musejí živit rodinu.
Co s emancipací natropil totalitní režim?
Postavení „něžného pohlaví“ v období komunismu bylo předurčeno především „učením“ marxismu-leninismu. Ten proklamoval rovnost obou pohlaví a spatřoval v jejím naplnění jeden z hlavních cílů budování lepší, nové společnosti. V této době více než kdy předtím nastal tedy velký tlak na ženy, které mají být na jednu stranu stále matkami a hospodyněmi, ale zároveň musí chodit do práce a aktivně se zapojit do veřejného života a budovat vlast.
Rozhovor zakončeme současností a vaším pohledem na to, kam dospěla emancipace žen...
I v dnešní době se stále setkáváme shlasy, které říkají, co je pro ženu dobré a správné a co by žena měla či neměla dělat. Navzdory faktické rovnoprávnosti i některým podpůrným aktivitám státu přetrvávají objektivní nerovnosti – například platové. Obecně je i dnes feminismus částí společnosti stále chápán velmi negativně. Bohužel.