Jednou jsem se dal v Teplicích do řeči s ukrajinskou řidičkou trolejbusu. Ukázalo se, že v Kyjevě působila jako členka filharmonie. A nemusím chodit pro příklad do Teplic. Jeden čas jsme si najali dva asi třicetileté Ukrajince. Stavěli z těžkých žulových kamenů dvoumetrovou zídku, opravovali střechu, betonovali, ovládali prakticky všechny stavební práce. Vstávali v sedm hodin ráno a přestali pracovat teprve večer.
Když jsem se jich zeptal, jestli jsou vyučení zedníci, jen se usmáli. Jeden byl středoškolským učitelem biologie, druhý vystudoval psychologii. Svěřil jsem se s tím známým a kdekdo měl podobnou zkušenost. Jednomu stavěl střechu atomový fyzik, bývalý vedoucí provozu elektrárny. Jinému pracoval na chalupě docent filozofie. Když to vyšlo najevo, stavba se začala povážlivě protahovat, protože se ti dva pouštěli do učených disputací. Další známé dláždil chodník zubař. Podotkl jsem, že je to lepší varianta, než kdyby jí vrtal zuby dlaždič.
Neříkám, že jsem se předtím choval k Ukrajincům, jimž mnozí říkají familiárně „úkáčka“, bez slušnosti. Ale přece jen jsem na ně od té doby hleděl trochu jinýma očima. Jestli máte někoho podobného ve svém okolí a není překážkou jazyková bariéra, možná si s ním zajímavě popovídáte o jaderné fúzi nebo fyziologii. A budete se na ně dívat také trochu jinak.