Bude i druhá deska odkazovat k Japonsku?
Určitě, máme vazbu na Japonsko přes mou mamku, která je Japonka, ale nás ty hrátky s Japonskem baví spíše ohledně názvů desek či vizuálů. Že by přímo na muziku mělo Japonsko vliv, to asi ne. Je to taková stylizace.
Proč jste tedy zvolili tyto názvy?
První deska se jmenovala Konnichiwa, tedy Vítáme/Zdravíme svět, což bylo pro začínající skupinu celkem příznačné. Nová se jmenuje Arigató, tedy děkuji, a je to takové poděkování fanouškům, kam nás za pět let dostali. Dá se říct, že názvy se snaží zachytit spíše náš status quo, než že by vyloženě reflektovaly songy.
Říkal jste, že Japonsko má vliv i na vzhled desky, jak konkrétně?
Bude černá se zlatými prvky a naším logem – horizont, cesta… Mirai znamená budoucnost, takže to, co je za horizontem. Ani zlaté žíly tam nejsou náhodou, ale vychází z myšlenky japonského kintsugi, tedy techniky, která opravuje poničenou keramiku. Což je pro mě krásné tím, že se věcem vdechuje nový život, vznikají takové, které mají větší hodnotu než ty původní, a ještě tím vyjadřujete vděk věcem, které vám poskytly službu. Taková opozice vůči rychlému konzumnímu světu. Máme na obalu desky i různé další malé nuance, které asi ocení hlavně „core“ fanoušci, ale v detailech je právě ta krása.
Z nové desky jste představili dva singly, teď naposledy Hometown. Vy se rád vracíte ke kořenům, že?
Jsem rád, že jsem z Frýdku-Místku, a rád se tam vracím. Je to taková nepodmíněná láska, která může zaslepovat, a to je to pěkný. V klipu máme naše kamarády, rodiny, blízké, tak je to taková naše srdcovka.
Navázali jste i na spolupráci s producentem Ondřejem Fiedlerem, který je publiku asi nejvíc znám, když dělal se zpěvačkou Lenny...
S Ondrou jsme se seznámili, když jsme předskakovali ještě s Lenny kapele Kryštof na jejich stadionovém turné v roce 2015. Už tam mi nabízel spolupráci, ale tehdy jsem ještě přehlížel jeho obrovský talent. Pak jsme si k sobě ale našli cestu skrz produkci a aranžování Když nemůžeš, tak přidej, což se postupem času ukázalo jako superbingo. Mezitím se z nás stali kámoši a jezdíme spolu na dovolené. I tam jsme písničky tvořili.
V čem je tato deska jiná?
Na první desce dělalo x producentů a Arigató jsme dělali jen s Ondrou. Je taky velmi žánrově pestrá, ale zároveň drží skvěle pohromadě možná právě i tím užším kruhem lidí, co se na ní podílel. Když se podíváte „ven“, zjistíte, že dneska alba nemají žádné žánrové limity. Možná i proto kolikrát nemáme tucha, co za interpreta zpívá naši oblíbenou písničku. Obecně bych řekl, že je nová deska dospělejší a míň rozjuchaná.
Řekl vám někdo, že tím riskujete?
Říkám si, že kdy, když ne teď? A kdo jiný než my, když jsme mladá krev naší scény? Myslím si, že nás lidé nemají ještě zařazené do konkrétního žánrového šuplíku. My si s tím můžeme ještě dost hrát, na rozdíl od etablovanějších kapel, které by tím riskovaly více a nemají třeba důvod měnit funkční věci. Každopádně nás baví trochu riskovat, dali jsme tomu strašně moc, tak snad se bude líbit i lidem.