Není to jen sci-fi, kde využil studium fyziky a matematiky, ale také zamyšlení nad propojením lidské mysli a vesmíru. Máme stát o nesmrtelnost? A jak vypadá bezsmrtnost? Co se po životě stane s lidským vědomím? Nový Vopěnkův román nastoluje plno otazníků.
Budoucnost lidského vědomí a klasický příběh lásky. Jak to jde dohromady?
Moje představa o daleké budoucnosti lidstva, pokud tedy nevyhyneme, je taková, že to nebude technicistní společnost, jak ji líčí mnozí autoři sci-fi. Lidé v budoucnu úžasný potenciál techniky a vědy budou využívat, ale nenechají se jím zotročovat. Věřím na jakési epochální retro, kdy snahou budoucí vyspělé civilizace bude žít v přirozeném světě, a to případně i na nově obydlených planetách. Technika bude méně viditelná, v módě bude přirozenost a přírodní prostředí. Lidské vědomí ovšem najde nové cesty, jak spolu sdílet a komunikovat – to proto, že duchovní podstata života a vesmíru má podle mého názoru jediný společný základ. Pokud jako lidstvo přežijeme, budeme více a hlouběji vědomí, přesto se nevyhneme bolestem, úzkostem a sporům. A tak budou dál žít své milostné příběhy i budoucí Romeové a Julie.
Přibližte nám kvantově-duchovní podstatu lidského vědomí, o které píšete i z pozice fyzika. Jak jste ji promýšlel?
Lidské vědomí považuji za jednu z největších záhad vůbec: to, že já tady a teď vědomě jsem. To nelze odvodit z pouhých fyzikálních a chemických reakcí v mozku – vyšší kvalita vědomí touto cestou z hmoty nevznikne. Uvědomil jsem si ale, že vědomí zřené z vnitřního pohledu mne samotného se velmi podobá tomu, jak by vypadal kvantový stav zřený zevnitř. Ten je totiž určitá mnohost, pravděpodobnost – částice se nenacházejí v jednom určitém stavu. Teprve když kvantový stav z vnějšku změříme, když se na něj třeba i jen podíváme, zničíme tu mnohost a uvedeme jej do jednoho přesného stavu. A podívejte se, jak vznikají vaše myšlenky: noří se z mnohosti. Každý okamžik jste se svým vědomím na křižovatce té mnohosti. Nelze nijak odvodit, na co za vteřinu pomyslíte. Nějaký směr toku myšlenek a pocitů tam je, je tam větší nebo menší pravděpodobnost, ale ne jistota. Naopak při vnějším pohledu na vědomí – například při hledání místa myšlenek v mozku – prožijete všechno jiné než vědomí. Je to sice jednoznačné poznání, ale bez prožitku vědomí. Ta mnohost je zničená – podobně jako u změření kvantového stavu.
To zní sofistikovaně. Není to ale příběhu spíše na škodu?
To je úvaha, kterou mi umožnilo to, že jsem kdysi při nechtěných studiích fyziky nahlédl i do toho fyzikálního světa. Nyní mne inspiruje na poli myšlení. Ale ze všeho nejradši mám právě příběhy. A tak své myšlenky vkládám do oněch příběhů. Dokonce o příběh jde víc než o tu myšlenku. Ale ta myšlenka tam je. Jednou se třeba potvrdí.
Věříte v pokračování posmrtného života?
Vím zcela jasně, že nevím, co bude po smrti a jestli vůbec něco. Žijeme v nejúžasnější detektivce. A ať se snažíme sebevíc, rozluštění na nás čeká až na konci. Přesto během života můžeme leccos zahlédnout a pochopit. Není to však o víře, je to o intuici.
Na které knihy se nejvíce těšíte letos na podzim?
Já už čtyři měsíce skoro nedělám nic jiného, než že chystám dva velké nakladatelské projekty: knihu publicisty Martina Komárka a fotografa Herberta Slavíka Poslední revoluce (Jak jsme žili 1985–1992) a monumentální vydání Komenského Labyrintu světa a ráje srdce s úchvatnými kolážemi Miroslava Huptycha. Na nic se netěším víc, než až budou obě knihy vydané. Jednak pak budu mít v ruce úžasné předměty a jednak se mi moc moc uleví.