Jak jste se o listopadu 1989 učili ve škole?
Ve vlastivědě na základní škole asi nic, na střední škole už podrobněji. Měl jsem docela dobré učitele, kteří přednášeli učební látku neutrálně, s nejrůznějšími historickými souvislostmi. Takže jsme se dozvěděli, jakou to mělo spojitost třeba s roky 1945, potom s osmačtyřicátým nebo obdobím před a po roce 1968.
Co jste si o tehdejších listopadových událostech a době povídali doma?
Protože jsem byl moc malý, rodiče asi nechodili chrastit klíči se mnou. Myslím, že jsme si o tom doma nikdy moc nevyprávěli. Víc toho vím od svých prarodičů. Jedna z babiček byla učitelka, a protože s tehdejším režimem příliš nesouhlasila, měla velké problémy, aby mohla vůbec učit. Její profesní postup přišel až po roce 1989, kdy se stala ředitelkou a také školní inspektorkou. Pro mě je v této souvislosti zajímavé, že mám v rodném listu napsané jako místo narození Gottwaldov. Občas to zmiňuji, protože mi to připadá zajímavé. Ale když v současnosti uvádím v nejrůznějších dotaznících místo narození, už píši automaticky Zlín.
Myslíte, že v komunismu bylo něco dobrého?
Mám to paradoxní i v rodině, protože naopak druhá babička dodnes volí komunistickou stranu, proto někdy míváme zajímavé debaty. Vím, že lidé často vnímali jistotu práce. Samozřejmě, náplň práce byla jiná věc. Když člověk nedělal intelektuálně založenou práci, asi spokojený být mohl. Že měl klid.
Co vám na době před rokem 1989 připadá nejabsurdnější?
Dvě věci, které moje generace vnímá asi nejsilněji. Zaprvé nemoci říkat svobodně, co si myslím, za druhé nemožnost cestovat, kam chcete. To je pro člověka, který se narodil těsně před nebo po roce 1989, naprosto nepředstavitelné. Představa, že bych nemohl nahlas vyslovit nesouhlas s tím, co říkají třeba někteří politici, to mi připadá opravdu absurdní. Nebo žádat někoho, aby mi vystavil povolenku na cestu směrem na Západ, to je také nepředstavitelné. Nedávno jsem si jenom tak, na víkend, zaletěl za známými do Londýna. Vůbec si neumím představit, jak bych to udělal před třiceti lety.
Máte doma věc, která pochází z období před pádem komunismu?
Porcelán nebo nádobí, které se dávaly jako svatební dary, to bych určitě u svých babiček našel. Možná si vybavuji takové ty mačkací termosky z Číny. U našich a u mne doma asi už na nic nenarazím. Pokud si vzpomínám, když jsem byl malý, měli jsme auto žigulíka.
V čem jsou na tom dnešní třicátníci líp než třicátníci před třiceti lety?
Svobodně studovat, co chtějí, svobodně si vybrat povolání, zem, kde chtějí žít. S čím se někdy setkávám, že si lidé stěžují na to, že je všeho až moc, že když bylo málo věcí, neřešili, z čeho vybírat. Nemuseli se o tolik věcí starat, a to se netýká jen předmětů. Je větší zodpovědnost za vlastní život, nikdo mi neříká, co mám dělat. Pokud bych ale měl mluvit například za rodiče, určitě jsou šťastnější, než byli tehdy. Pocit štěstí je ale hodně individuální, záleží také na tom, jestli člověk zažil oba režimy a může porovnávat. Většinou slýchávám, že dnes jsou lidé nesrovnatelně spokojenější. Pro mě jako právníka je současnost mnohem pestřejší, i když to není jenom režimem, ale i technologiemi. Teď dělám hodně softwarové právo, to neexistovalo. Tematicky to bylo kdysi jednodušší.
Lákalo by vás vrátit se v čase dozadu a nahlédnout do časů před rokem 1989?
Určitě by to byla zajímavá zkušenost. Poznat tehdejší atmosféru, jak se lidé cítili. Ale musel bych mít bezpodmínečnou jistotou návratu do naší současnosti.
Jaká je dnešní česká společnost?
Hodně bipolární. Je strašně rozdělená, i když v Praze žiji ve své bublině. Střety s jinými názorovými bublinami bývají zajímavé.