Mozek vypadá trochu jako květák, máte rád...
… květák na mozeček? (smích) Mám ho radši syrový.
Říká se, že ženy mají více propojené hemisféry než muži. Poznáte to při operaci?
Nerozeznáte od sebe mužský a ženský mozek, protože vypadají identicky, anatomie je stejná. Jediný rozdíl je, že ženský mozek je o 300 gramů lehčí. Ani toto ale nevidíme, při operaci neodhalujeme celou hemisféru.
Víte, o kolik menší děláte otvory v lebce oproti starověkým kulturám? Známé jsou třeba nálezy z Jižní Ameriky.
Peruánci to uměli výborně! Jejich vyřezané čtverce lebeční kosti byly dokonce menší než naše přístupy. Víme to díky nálezům spousty zhojených lebek. Dokonce můj první šéf tvrdil, že když byly nějaké oslavy v Peru, tak si tamní neurochirurgové půjčili z muzea tehdejší historické nástroje a udělali s nimi operaci. Prý to měli hotové rychleji než dnes se všemi vrtačkami. Nevím ale, jestli je to pravda. Na našem kontinentu už staří Řekové věděli, jak se kříží motorické dráhy, a uměli v mozku ošetřit krvácení. Možná byly některé tehdejší operace výjimečně i léčebné, nicméně valná většina byla rituální, náboženská. Zajímavé je, že je nedělali Egypťané, i když ti zase uměli excelentně vyndat mozek nosem. Ostatně přístup do mozku nosem dnes využíváme velmi často, třeba při operaci nádorů podvěsku mozkového, hypofýzy.
Podle vyprávění v knize máte rád šišinku, proč?
Ano, mám rád cokoliv v oblasti pinealis, tedy šišinky mozkové. To je nádherná anatomie. V každém oboru si člověk najde oblasti, které má rád, které ho baví a v čem časem získá takzvaný virtuoso faktor – že to umí dobře. Rád také pracuji na míšních nádorech, což považuji za jeden z neurochirurgických vrcholů. Oproti mozku nemáte v míše žádnou oblast, se kterou můžete víc hýbat. Tam má každý kousíček tkáně význam a funkci a jakékoliv narušení se pak projeví. Do třetice dělám rád arteriovenózní malformace, tuto operaci jsem dělal naposled dnes dopoledne. Jde o nesmírně elegantní zákrok, kdy jdu po povrchu a pomaličku preparuji spleteň patologických cév. V hloubi shluku jich je ale několik, které nejdou ošetřit koagulací, tedy spálením. Hrozí nebezpečné krvácení, takže si s tím musím pořádně vyhrát. Souboj i na dvě hodiny, ale příjemný a sympatický souboj.
Zvítězil jste dnes?
Zvítězil jsem nad chorobou. Musel jsem, je to nezhoubné onemocnění! Odstranil jsem celou malformaci, jejíž zkraty kradou krev svému okolí, což pak podle všeho způsobuje epileptické záchvaty. Nebo malformace praskne a způsobí krvácení do mozku. A to už vůbec není nic pěkného. Letos šlo o jedenáctou operaci tohoto druhu. Hezké na tom je, že pacient je po zákroku de facto vyléčený.
Právě v šišince má být podle některých kultur sídlo ducha, nevšiml jste si tam něčeho?
Ne ne, ducha jsem tam neviděl a ani ho odtud nevyhnal. Ale když to zmiňujete, tak šišinka je takzvané parietální oko! Tedy třetí oko, které koukalo nahoru a dozadu. Šišinka se u nás v průběhu vývoje zanořovala stále hlouběji až do středu mozku. Třeba novozélandský plaz hatérie s ním ale dokáže ještě dnes rozeznávat světlo a tmu. Když to přeženu, tak ženy snad mají toto třetí oko dodnes, protože i zády vidí snad cokoliv, co děláte.
V knize popisujete případ dívky, která uměla šest jazyků, a vy jste věděli, kde v hlavě ty znalosti jsou.
Mateřština zabírá v dominantní hemisféře obrovskou oblast. Naučené jazyky naopak zabírají překvapivě málo. Nádor u té dívky byl sice v hloubce, ale díky zobrazení na magnetické rezonanci jsme se oblastem, kde sídlily cizí jazyky, dokázali vyhnout. Po operaci tak stále mluvila šesti jazyky.
V čem je největší rozdíl ve vašem vybavení od dob, kdy jste začínal?
Velkým milníkem bylo v 70. letech zavedení CT, tedy počítačové tomografie. Do té doby jsme do hlavy neviděli, otevřeli jsme ji a třeba také nic nenašli. Pak přišla magnetická rezonance, která nám excelentně ukáže cokoliv. Dnes už neexistuje, že bychom šli operačně řešit problém a nevěděli přesně, do čeho jdeme. Dlouho předem si můžeme rozmyslet přístup i postup.
Můžete se stále spolehnout na svoje ruce?
Kdybych nemohl, musím toho nechat. Až pocítím, že nemůžu, je potřeba najít vhodnou chvíli, kdy to ještě budu vědět jenom já a ne okolí. Nemůžu čekat na to, aby mi to řekli ostatní.
Ptám se i proto, že váš tatínek byl prý povolán k operaci ještě v 86 letech.
No jo, to jsem ho povolal já. Byla to plánovaná operace, kterou jsem nikdy nedělal ani já, ani kolegyně v Krči. Navíc mám k této operaci absolutní averzi – de facto se odebírá polovina mozku pro neztišitelné epileptické záchvaty u jednoho vzácného onemocnění. Vzpomněl jsem si, že to dělával táta, který operoval do svých 72 let. Poprosil jsem ho, on se pobavil, ale pak to v 86 letech udělal excelentně. Zajímavé je, že po dvou týdnech se objevila druhá operace stejného typu. Rovnou jsem volal tátovi, ale on to odmítnul. Předtím prostě věděl, že raritní výkon umí jako jediný, tak nám ho předvedl. Znovu už do toho ale nešel. Tiše doufám, že budu mít jednou tentýž náhled jako on.
Nakolik člověk zůstává funkční, pokud mu odeberete tak obrovskou část mozku?
To je příliš složité, funkcí je mnoho, drah a center nepřeberně. Jen pro ilustraci, motorické dráhy se kříží, takže třeba při poranění motorické kůry je ochrnutá druhá polovina těla. U dospělého je poškození trvalé, u dítěte ne vždy. Jejich výhodou je, že mají nehotový nervový systém a funguje u nich jev, který se jmenuje plasticita. Dokážou si to v hlavě různě přestavět a leccos si znovu vyrobit, takže potom dokážou i běhat, i když tam viditelná změna je. Druhá věc je, že děti se oproti dospělým dokážou adaptovat a umí i s postižením žít velmi kvalitně. Samozřejmě, čím mladší, tím lepší úprava.
Z knihy mi vyplývá, že svůj mozek mohu podpořit snad jen tím, že nebudu hlavičkovat při fotbale.
Tím předejde poškození úrazem. Myslím si ale, že mozek není možné ovlivnit zvenčí nějakým cvičením, třeba sudoku, možná lze trochu natrénovat paměť. Mozek je absolutní jako vesmír. Možná si pamatuje všechno, co kdy viděl a slyšel.
Nasadil jste si něčím v poslední době brouka do hlavy? Ptám se vás i proto, že jste známý lovec brouků se zálibou ve střevlíkovitých.
Asi tím, že jsem si uvědomil, kolikrát asi ještě na brouky pojedu. Jak dlouho to vzhledem k věku půjde? Rozhodl jsem se teď, že jednu delší cestu ročně raději vyměním za dvě kratší, dvoutýdenní. A střevlíci už mě pustili. Nemá smysl jezdit pořád do čínských hor, dusit se ve výšce čtyři tisíce, abych si přivezl jednoho brouka do sbírky. Teď sbírám jako dítě všechno. Však mi nejde v první řadě o to, strčit doma brouka do krabice, ale podniknout cestu. Lov, to mě baví.
A co vám teď dělá radost v Praze?
Praha mě těší celá. Tady jsem se narodil, vyrostl. Teď jsem se třeba těšil tady na Staromáku na amolety, ale oni tam prodávají nějaký ten trdelník. Snad se sem amolety zase se zimou vrátí, to mi pak radost udělá. Já tudy totiž chodívám k zubaři, takže k té zubní ošklivině mívám tuto hezkou zastávku. Nakoupím amolety, vezmu si je domů a se ženou je spolu sníme.