Pole dance – sport na pomezí gymnastiky, tance a akrobacie – vyžaduje značnou fyzickou sílu, eleganci, ladnost a flexibilitu. Navíc má přísná pravidla, která se musí dodržovat. Profesionály bychom mohli klidně přirovnat ke špičkovým gymnastům. „Rozdíl mezi mnou a tanečnicí u tyče v nočním klubu je hlavně v tom, že já jsem víc na tyči než kolem ní. Sporost oblečení má praktické odůvodnění. Kdybychom byly oblečené více, na tyči bychom se udržely hůř. Musíme s ní být v kontaktu, protože nás na ní často drží naše kůže. Tanga přípustná na soutěžích rozhodně nejsou,“ vysvětluje vášnivá jogínka a vegetariánka.
Vzpomínáte, jak bylo kdysi v tělocviku na základní škole náročné vůbec na tu železnou tyč vyšplhat? Já ještě teď cítím, jak mě pálily ruce a chodila. A teď si představte, že byste na takové tyči měli několik minut předvádět ty nekrkolomnější akrobatické prvky nebo provaz a zároveň se u toho točit dokola či viset hlavou dolů. Už vás taky všechno bolí?
Jak vznikl pole dance
|
Pole dance zpočátku opravdu hodně bolí. Modřiny, mozoly a spáleniny k tomuhle sportu prostě patří. „ A to je právě asi to, co mě na tom bavilo na začátku nejvíc. Bylo to těžké. V životě jsem zvyklá se o věci trochu porvat, když je třeba. A tady jsem se musela sakra porvat, protože nejsem moc flexibilní. Tedy nebyla jsem. A teď, v 45 letech, udělám provaz. To jsem nesvedla ani jako desetiletá holka. Pokud asi člověk nemá elementární vůli překonávat nějaký problém, nikdy neuběhne ani kilometr, neudělá provaz ani nevyšplhá na tyč,“ míní bývalá reportérka České televize a Českého rozhlasu, která nyní moderuje zprávy na Oldies Radiu.
Celoživotní taneční partner
A jak se profesionální novinářka k této zálibě v roce 2009 dostala? „Byla to veliká náhoda. Vždycky jsem ráda tančila, a protože mí partneři nikdy nebyli takzvaně do tance, tak jsem si našla například flamenco. To mě přestalo po čase bavit. Stejně jako běhání půlmaratonů, protože mi přišlo, že je to jen dřina. Ani v tanci jsem se pořádně nezapotila, chyběl mi v něm adrenalin. Bylo mi skoro čtyřicet a já jsem hledala něco nového,“ vzpomíná na své začátky.
A pokračuje: „Jednou jsem zašla na hodinu pole dance. A když jsem se kolem té tyče poprvé roztočila, pochopila jsem, že jsem konečně našla toho tanečního partnera, který mi do té doby chyběl. Tyč je pevná a stabilní, prostě jí věřím.“ Začala tedy chodit na tři až čtyři tréninky týdně. „Asi po třech letech jsem začala v pole dance soutěžit. Pomalu jsem sbírala sebevědomí. Pak jsem se jednou přihlásila na soutěž ve studiu, kam jsem chodila na kurz, a porazila jsem všechny, i holky o dvacet let mladší. Uvědomila jsem si, že na věku nezáleží. Důležitější je to, s jakou chutí to děláte a že nejste líní. Mám kolem sebe spoustu mnohem šikovnějších holek, než jsem já, ale jak se říká, talent tvoří možná 20 procent úspěchu. Všechno ostatní je o dřině, pilování a práci. Nakonec vyhrávají spíš průměrní lidé, kteří jsou ale schopní nadprůměrně dřít. A to je asi můj případ,“ soudí milovnice koček a tetování, jejímž životním krédem je „dokonalost se skládá z maličkostí, ale není to maličkost“.
Bronz ze světového klání
Největší oporou je jí rodina. Dospívající dcera a manžel. „Když jsem před dvěma lety soutěžila na mistrovství světa v pole sport, můj muž měl narozeniny. Řekl mi, že by byl rád, kdybych mu k nim vyhrála nějakou medaili. Povedlo se. Domů jsem přivezla bronz. O té doby se mnou na některé závody do zahraničí jezdí. Asi je to jediný letecký a vojenský historik na světě, který viděl tolik poledancových soutěží. Fandí mi a je mi také občasným sponzorem,“ prozrazuje.
Evě Rajlichové se naštěstí dosud zranění vyhýbají, ale někdy jsou její tréninky velmi nebezpečné. V současné době trénuje téměř denně, fyzičku získává i díky pravidelným tréninkům na gymnastických kruzích a kalistenice. A boduje nejen na tyči, ale také v další vzdušné akrobatické disciplíně – aerial hoopu (kruh). Navíc vede hodiny jógy, učí budoucí poledancery a sní o tom, že jednou bude pole dance zařazen mezi regulérní olympijské sporty.
„Mým cílem je se jednou přihlásit do asi nejtěžší soutěže, takzvaného Pole Theatre. Tam je v kategorii jen pět finalistů. Není to typická soutěž sportovního charakteru, ale spíš performance s vysokou technickou úrovní. Zatím jsem nesebrala odvahu tam své video poslat.“