metro.cz

Další 1 fotografie v galerii
Alžběta Jungrová | foto: Alžběta Jungrová

Svůj deník píši fotkami, říká Alžběta Jungrová. Fotografka chystá výstavu Exit

  15:48
Proslula jako reportérka zachycující objektivem válečné konflikty i drsné podmínky rozvojových zemí. V posledních letech se Alžběta Jungrová zaměřila na volnou tvorbu, kterou nyní vystavuje. „Pro mě je to přelomová výstava, přecházím od dokumentu k vizuálnímu umění a spíše koncipované fotce,“ vysvětluje fotografka, proč své nejnovější výstavě dala název Exit.

Říkáte, že opouštíte žánr dokumentu, přesto na vaší výstavě najdeme i cyklus Vězeňkyně. Kdo jsou ženy zachycené vaším objektivem?
Je to soubor z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, kam jsem loni pravidelně jezdila a celkem zde strávila skoro šest týdnů. Udělali jsme takový konkurz: ve věznici ženám řekli, že pokud budou chtít, mohou se stát součástí projektu, jehož finálním výstupem bude kniha. Nakonec se přihlásilo asi 120 vězeňkyň, z nichž jsme vybrali dvacet. Hlavní roli hrály příběhy, jedná se o široké spektrum – od zlodějky až po vražedkyni. S každou z nich jsem strávila den nebo dva, od prvního ranního sčítání až po večer, kdy si jdou lehnout...

Další soubor fotografií se věnuje zákulisí burlesky. Jak vás napadlo toto téma?
S burleskou před sedmi lety začínal David Jahn, který soubor dodnes vede. Je to můj kamarád a pozval mě na jedno z prvních vystoupení. Tehdy probíhalo ještě v klasickém baru, kde dámy tancovaly mezi stoly a převlékaly se za plentou. Mě to nadchlo, protože to má neuvěřitelnou atmosféru. Dnes chodím do backstage, která je luxusní, se zrcadly, v prostorách bývalého kina Illusion. Zachytila jsem nejen proměnu prostředí, ale i těch holek, které se na začátku styděly, a staly se z nich sebevědomé ženské, za nimiž se každý na ulici otočí. Je to o ženskosti, o tom, co je v nás a co nás dělá krásnými. Nemusí to být vždy jen vizuální stránka, velkou roli hraje i pocit jistoty.

Výstava Exit

  • Díla je možné vidět od 24. ledna do 1. března v prostorách Trafo Gallery.
  • Představuje šest různorodých souborů; kromě klasické fotografie mohou návštěvníci zhlédnout i video, umělecké fotografie, fotografickou koláž nebo propojení fotografie tištěné na plátno a malby.

Co dalšího plánujete?
Vedle přípravy knihy o vězeňkyních pracuji od podzimu také na knize o českých tradicích. Člověk má šanci zachytit věci, které zmizí nebo se transformují. V září bych měla letět do Pákistánu, ačkoliv jsem si myslela, že už cestovat nebudu. Nejspíš půjde o projekt týkající se pákistánských žen a toho, jak opravdu žijí, protože kvůli zprávám můžeme mít zdeformovaný pohled. Určitě budu dál pokračovat ve focení burlesky a také cyklu „In the mood for Love“, který zachycuje emoce a bude rovněž k vidění na výstavě Exit.

Nosíte fotoaparát stále s sebou, nebo jen pokud se chystáte cíleně fotit?
Stane se, že jdu s odpadky a nechám ho doma, ale jakmile se vzdálím od domu, beru si s sebou alespoň malý foťáček, kdybych viděla něco, co potřebuji zaznamenat. Jako si někdo píše deník, já ho vytvářím fotkami. Občas jím listuji, vracím se k archivu, je to pro mě vzpomínková věc. Za posledních pět let jsem vybrala 300 takových deníkových osobních fotek a vytvořila z nich videoprojekci, která bude součástí výstavy.

Když už jsme u těch vzpomínek, pamatujete si na svůj první fotoaparát?
Naprosto přesně! Babička mi ho koupila za 103,50 koruny v obchodním domě Máj. Chodila jsem ho tam obdivovat celý rok, protože jsme bydleli za rohem. Psal se rok 1985, dostala jsem ho za vysvědčení v první třídě. Byl ruské výroby, dost příšerné, přenastavovala se tam postavička nebo hory...

A co první profesionální přístroj?
Ten jsem dostala, když jsem studovala fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici. Rodiče mi tenkrát koupili Nikon FM2, což je takový legendární foťák, který měl, myslím, každý fotograf v určité době...

Komentáře

zpět na článek