V přízemí bývalé sýpky z 19. století v pražském Karlíně má Rony Plesl ateliér už deset let. Přesto teď některé jeho návštěvy trochu bloudí. Přední český sklář se letos v rámci budovy přestěhoval do většího a vybudoval unikátní prostor, v němž se klasický ateliér prolíná s galerií.
„Konkurence pro současná muzea skla, třeba pro to v smíchovské Portheimce?“ napadá mě. „Vůbec ne. To nejhorší, co můžete udělat, je nashromáždit pod jednu střechu jen masu skla. Je to přístup, který fenomén, jemuž se říká ,české skloʻ, poškozuje,“ říká Plesl. Jeho karlínský koncept bude přesně opačný – místo glorifikace křehkého materiálu jako takového nabídne galerie dialog Pleslovy sklářské tvorby s moderním českým sochařstvím a malířstvím.
Pivo a lev
|
„Budou to všechno moji oblíbení autoři. Některá díla jsem si koupil sám pro sebe, jiná tady budeme naopak nabízet. Nebude se ale jednat o klasickou galerii, spíš sem bude vstup po předchozí domluvě. Primárně půjde stále o můj ateliér, a tak nechci, aby mi sem proudily davy lidí. I když ani vedle ve starém ateliéru jsme nikoho, kdo měl zájem o moji práci, neodmítli. Baví mě třeba babičky z Karlína, které mají cestu kolem a zajdou se jen tak podívat na sklo,“ vypráví Plesl, zatímco po kovovém schodišti stoupáme na sněhobílou meditační „pozorovatelnu“, kterou mu doprostřed nového ateliéru navrhl architekt Josef Pleskot.
Z Pleslovy levitující pracovny máme místnost jako na dlani – dole pod námi leží i šestihranné kmeny stromů a větve z uranového skla, s nimiž český výtvarník loni v září zabodoval v londýnském Victoria and Albert Museum. Pleslova instalace nazvaná Sacred Geometry, tedy Posvátná geometrie, byla k vidění na Londýnském festivalu designu, recenze psaly o počinu, který může české sklářství vrátit na světovou špičku. Největší kusy váží několik metráků a například jen dva měsíce trvalo, než se odlitek vychladil. Rozruch Pleslovy stromy budily především použitou technologií tavené plastiky. Tu zná sice lidstvo už od časů starého Říma, inovace, kterou Pleslovi nabídl o generaci mladší rodák z Nového Boru Jiří Šín, ale sklářům do budoucna otevírá zcela nové možnosti.
Je to bomba, nikdo jiný na světě tohle nedokáže
Po staletí se tavená plastika dělá tak, že se nadrcená sklíčka nasypou do formy a nechají v peci slít dohromady. Vznikají tím sice krásně vykreslené detaily, ale technologie má i mnoho nedostatků. Střepy se nikdy neslijí zcela dokonale, a tak jsou uvnitř skla vidět bubliny. Vzhledem k tomu, že skláři mohou pracovat jen s plochými formami, byly vždy výsledkem práce spíše reliéfy než – jako třeba u bronzu – sochy v pravém slova smyslu.
Jiří Šín však přišel na způsob, jak sklo předem roztavit v peci a horké ho nalít do formy. „Dovnitř proudí několika kanálky, dokonale se tím vyplní všechny záhyby formy. Není to jen zdokonalení té staré technologie, je to něco úplně nového, zázrak! My teď bez omezení dokážeme udělat čtyřmetrový rozsochatý kmen nebo propletené plastiky. Je to opravdu bomba, na světě to nikdo nedokáže,“ popisuje nadšeně Plesl malou sklářskou revoluci.
Jiří Šín mu spolupráci nabídl před třemi roky. „Přišel za mnou, že by rád zviditelnil svou technologii. Je to nadšenec do skla, který dvanáct let jenom tavil koule a zkoumal, co to dělá.“ Právě Šín a další progresivní výtvarníci podle Plesla představují naději, že se české sklářství udrží na výsluní.
„Často dostávám otázku, jestli jsme stále sklářská velmoc, nebo už to dávno neplatí. Odpověď není jednoduchá: Ano i ne. Rozhodně ne co do objemu výroby – ruční sklářství je na dlouhodobém ústupu. Vždyť v továrně vyrobí skleničku za deset centů, ale u ručně vyrobené se nedostaneme pod 4 eura. A kdo si takové nádobí koupí?! Tohle není ta správná cesta. Pokud máme ze staleté sklářské tradice zachránit alespoň něco, můžeme to udělat jen v té nejluxusnější sféře. Tam je naštěstí dost lidí, kteří jsou za sklo ochotni platit, a prostor pro technologické experimenty lidí, jako je Jiří Šín,“ přemýšlí Plesl. „Znám spoustu mladých lidí, kteří se sklem uživí, protože dělají něco výjimečného,“ pokračuje. Jmenuje například Martina Janeckého nebo novoborskou skupinu mladých sklářů Kolektiv.
Ronyho Plesla proslavil produktový design, poslední dobou ho to ale táhne spíš k volné tvorbě. Jak sám říká, vždycky chtěl být sochařem a k designu se dostal vlastně náhodou. Koncem roku 2019 plnil stránky novin i jeho další počin, byť v tomto případě zatím pouze plánovaný. Architekt Zdeněk Fránek ho oslovil, aby pro chystaný moderní kostel v Neratovicích vytvořil skleněnou křížovou cestu.
Sklo v kostelech? Hra se světlem
Téma víry je mu blízké i osobně, pokřtít se jablonecký rodák dal v osmdesátých letech při studiu na pražské VŠUP. „Byla to zvláštní náhoda. Za hlubokého komunismu člověk hledal nějaké vyšší hodnoty, únik z reality a my jsme s partou kamarádů z kolejí začali chodit do evangelického sboru v Holešovicích. Hodně mi to dalo do života i do práce,“ říká Plesl.
Sklo a církevní architektura k sobě skvěle pasují. „Sklo má oproti jiným materiálům tu úžasnou vlastnost, že dokáže pracovat se světlem. Přesto se v církevních stavbách – když pominu vitráže – zas tak často neobjevuje. Práce se světlem bude v Neratovicích základ,“ naznačuje Plesl, kam hodlá biblický příběh ukřižování Krista nasměrovat. Mluví i o propojení hmoty s moderními technologiemi, o interaktivním umění, tavené plastice i o svém oblíbeném uranovém sklu, které probouzí k životu až proud ultrafialového světla. Je ale stále teprve na začátku cesty.
Na stejné škole, kterou Rony Plesl v osmdesátých letech vystudoval, posledních deset let sám vychovává budoucí skláře. Kdo jiný by měl vědět, jakou má před sebou české sklo budoucnost? „Někteří už na škole pracují pro velké firmy a od začátku vědí, že se chtějí živit designem, jiní jdou cestou volného umění, která samozřejmě bývá trnitější. Radím jim, aby si svou cestu vybrali už na začátku, snažím se rozpoznat jejich silné stránky a postrčit je tím správným směrem. Strach o budoucnost sklářství nemám, mezi studenty je mnoho velkých talentů,“ uzavírá Plesl.
➤