metro.cz

Vždy jsem chtěl mít sklárnu v lese, nebo v centru Prahy. Nic mezi tím, říká umělec

  12:19
Jeho skleněné sochy, jež se rodí technikou inside sculpting, nakupují sběratelé z celého světa. Patří k nejúspěšnějším současným sklářům-sochařům. Martin Janecký, který před několika dny, 29. února, dostal svůj desátý narozeninový dort, je doslova světová hvězda ve tvarování skla za horka. To, co dokáže on, zvládne jen pár lidí na světě. „Já si dělám, co chci, a jsem šťastnej člověk,“ říká pro magazín Metro Martin, který se netají svou introverzí.
Martin Janecký

Martin Janecký | foto: MAFRA

Už od osmi let se motá díky svému otci kolem sklářství, foukat začal ve 13 letech. Po škole si našel svou cestu – umělecké sklářství zaměřené na figuru a portrét. „O svých věcech moc neumím mluvit, ale je to pro mě taková vnitřní výpověď o nějakém stavu, ve kterém se nacházím. Už delší dobu se soustřeďuju na výraz, charaktery. Osekal jsem na tom úplně všechno a teď je to portrét člověka, kterého si vymyslím,“ představuje svoje světově uznávané dílo. 

Před Vánocemi stvořil skleněné jezulátko. To první, které před lety udělal, byl osobní dar papežovi, to poslední zůstává jako poklad ukryté kdesi v jeho ateliéru. Martin, který se svým umem, zručností, talentem, pracovitostí a velkou fantazií, díky kterým vznikají jeho fascinující sochy, procestoval celý svět, po letech našel pro svou vysněnou sklárnu místo – konečně v Praze. 

„Snažili jsme se opravdu dlouho. Malé sklářské studio, které by bylo částečně otevřeno veřejnosti a kde bych pracoval na svých věcech a také realizoval různé návrhy pro další umělce, kteří nepracují ve skle, designéry a architekty, to jsem vždycky chtěl. Před časem jsme našli nádhernou starou továrničku v Kytlicích. Nakonec to po dlouhém vyjednávání nevyšlo, i kvůli velké investici, na kterou jsme neměli sílu. Vždycky jsem chtěl mít sklárnu buď někde v lese, nebo v centru Prahy. Nikde jinde,“ přibližuje Martin a vysvětluje, že Praha ho lákala vždy i proto, že sama žádnou sklárnu nemá. 

„Že tu v Praze nic není, mi nikdo na světě nevěřil!“ říká a vzpomíná, že svou pražskou sklárnu hledal dobrých pět let. V Holešovicích, Karlíně, ve Vysočanech. Ale vždy narazil na nějaký problém. „Až můj kamarád Václav Dejčmar našel volný prostor na Kampě. Vznik sklářského studia na Malé Straně mu přišel natolik bizarní, že do toho šel s námi,“ říká na úvod Martin.

V roztrhaných kalhotách na pivku s bezdomovci
Martin by o sklářství ve světě mohl vyprávět. Procestoval díky své profesi učitele všechny kontinenty. Před několika lety také působil na Aljašce. A co říká na zaniklé sklárny na severu Čech? „Je to smutné, ale je to asi přirozený proces. Něco vznikne a po čase zanikne. Sklo vyrábí už pomalu celý svět, takže podle mě je budoucnost především ve studiové tvorbě, vyrábět a vytvářet věci, které konkurence nemá,“ říká Martin. On sám, ač staré sklárny miluje a v mnoha v nich pracoval jako mladík, se v současné době soustředí na svou novou v Praze. 

O Martinovi se tvrdí, že je považovaný za jednoho z nejlepších sklářských sochařů na světě. Stejně jako jeho slavní kolegové však netrpí velkými slovy a zůstává skromným klukem. „Potkal jsem ty nejlepší z nejlepších a víc v pohodě lidi jsem nepoznal. Není potřeba nikomu nic dokazovat nebo s někým soutěžit. Samozřejmě slova chvály jsou fajn, ale stejně, když člověk přijde ráno do aťasu a nasadí si ty roztrhané kalhoty a začne pracovat, má trošku jiné krásné starosti,“ směje se. 

Že ho baví potkávat obyčejné lidi, dokazuje třeba tím, když vypráví o tom, jak jde do své oblíbené hospody U Bílé kuželky, kde mají mimochodem jednu z nejlepších plzní v Praze. U potravin v Mostecké ulici potkává často partičku bezdomovců. „Už od Vacka na mě volají, ať si jdu k nim sednout, je to skvělý,“ popisuje s úsměvem situace před známými potravinami. 

S Prahou ho, rodáka z Liberce, pojí také kamarádi z různých uměleckých oborů. Podle něj je plná neuvěřitelně talentovaných lidí. A už necestuje tolik jako dřív. „Až na pár cest za rok teď nikam nelítám. Studio už stojí a chtěl bych se teď věnovat práci a být doma,“ nakousává svoje plány. Zrovna teď pracuje na nových věcech pro výstavy v Londýně, Stockholmu nebo USA a se svým týmem se právě chystá na otevření studia nedaleko pražské Kampy, které začne fungovat začátkem května. „Sice nebude otevřené veřejnosti, ale moc rád bych od příštího roku dělal akce pro veřejnost, třeba předváděčky, přednášky různých umělců a sklářů, které budu zvát. A rád bych tuhle další práci propojil s Uměleckoprůmyslovým muzeem, které o tom ještě neví,“ prozrazuje svoje plány Martin. 

Ale hlavně… musí dbát o svoje zdraví. Sklářství je tvrdá, náročná práce. „Už mám fyzioterapeuty a prý musím cvičit, už jsem se přehoupnul přes čtyřicítku, musím už nad tím vážně uvažovat,“ říká pro magazín Metro. Martin má v hlavě v plánu hodně věcí, které touží udělat. „Strašně rád bych oprášil pár věcí, které jsem dělal dřív a neměl jsem na ně čas. Hodně mě zajímá psychologie nebo psychika té věci, na které pracuju, co všechno je možné v tom skle vyjádřit nebo znázornit. Snažím se, aby to nekončilo u toho, že je to lidská tvář ze skla, ale aby z ní vyzařovaly také emoce. To je pro mě velmi důležité a o to se snažím delší dobu. Teď, díky tomu, že už mám v Praze studio, mohu se na to opravdu v mnohem větší míře zaměřit,“ uzavírá.

Co je technika „inside sculpting“

  • Inside sculpting je tvarování skla zevnitř žhavé baňky. Naučil se ji od umělce Williama Morrise, pro něhož pracoval v Americe. Spočívá v tom, že se nejprve nafoukne nějaký tvar, u kterého musí být perfektní tloušťka stěny bubliny. Ta se na jednom konci otevře a pomocí různě zakončených nástrojů se modeluje tvar nebo obličej zevnitř. Důležitou součástí procesu jsou kyslíkové hořáky, kterými se určitá místa předehřívají. Detaily jako oči, vrásky a podobně se pak dělají zase zvenku. Jedna taková hlava, jež má v průměru kolem 30 centimetrů a na délku až 50 centimetrů, váží až dvacet kilo. 
  • Martin na tvarování skla používá také mokré noviny. „Složíte tak devět stránek do čtverce, necháte je nacucat vodou a tím se sklo tvaruje hned po nabrání skloviny z pece. Voda na papíře vytváří tenoučkou vrstvu páry, díky které se papír nelepí na sklo, ale musí se neustále namáčet,“ říká. Když Martina a jeho tým sklářů pozorujete,  je to šrumec. Možná spíš takový tanec. „No, občas to přeháníme, když je okolo hodně lidí, to je pravda, ale v podstatě je to tak. Musíme být synchronizovaní a soustředění, veliká zodpovědnost padá na moje asistenty, kteří tu skleněnou věc musí na píšťale udržovat v určité teplotě, aby to neprasklo nebo nezměnilo tvar. Já si hraju a oni to odtahají,“ směje se Martin. Říká, že má skvělé  skláře, kteří vědí, co dělají, protože je to týmová práce. „Já jsem takový šílený dirigent, který modeluje a směruje to k nějakému výsledku. 
  • Dá se říct, jak dlouho mu vytvoření nějaké sochy trvá? „Je to různé, záleží na obtížnosti, velikosti. Většinou od tří hodin do dvou dnů. To  se ale bavíme o mých věcech. Hodně krásných věcí se dá udělat za strašně krátkou dobu,“ tvrdí.
Autor: Marek Peška Metro.cz
zpět na článek